Ctění o Makedonii: Cesty a studie z roků 1925—1927
Ludvík Kuba

 

III. Z KRAJŮ „PEČALBARSKÝCH"

 

1. Výlet do Smiljeva  (73)

2. Vzhůru do Galičníka!  (80)

3. Galičník  (84)

 

1. Výlet do Smiljeva

 

Byl jsem vecpán (v Bitolji, o páté hodině za překrásného nedělního jitra) do jediného prázdného prostoru, těsného jako sedací vana, jejž mělo vzadu drobné autíčko.

 

Vozidlo jako rybička. Přední dvě místa zaujata mladým kučeravým řidičem a podsaditým Kočou, rodákem smiljevským (mým dobrovolným průvodčím).

 

Chranidla, jimiž se opatřili proti zuřivému úpalu srpnovému, byla u obou zásadně rozdílná, nicméně oběma přiléhala. Fešný slaměný »Girardi« slušel mrštnému mladíku, jako zase temná beranice téměř splývala s hustým porostem přitloustlého Makedonce, jehož krátký, silný, přitom ostrý knír rozbíhal se vztekle na opačné póly světa jako dva sokové po prudkém sporu; oči z křovinatého obočí vyzíraly jako krahujčíkové z dubového větvoví, děleného trčící skalou: úsečným nosem. (Jinaký se zde nenosí.)

 

Uháněli jsme, všichni plnou hlavu — ženských.

 

Podřeknuv se, prozrazuji tak nejen tajemství, ale i svoji neobratnosf. I při takovéhle cestopisné črtě čtenář má raději, je-li napínán, než poučován. A pak: proč říkat naráz, čeho jsem sám také naráz nezvěděl? Věděl jsem, že se sám těším na nedělní ženskou parádu smiljevskou, kde jsou prý nejkrásnější makedonské kroje; věděl jsem dále, že dobrý Koča M., takto stavební podnikatel, jede navštíviti svoji manželku a dcerušku; ale o mladém šoférovi mi nebylo známo

 

73

 

 

ničeho. Pouze jsem byl zaujat jeho snivým okem a poznámkou, s jakou odmítl před odjezdem popiti se mnou černé kávy. »Děkuji,« pravil s tichým úsměvem. »Nemohu. Nespal jsem skoro celou noc. Měl jsem strašné sny: dvakráte mi chytil mezi jízdou benzin. Nesmím svého rozčilení zvyšovat.«

 

Poznámka mne nepřekvapovala. Nebylo po prvé, že mi řidič odepřel po ránu přijmouti povzbuzujícího občerstvení. Jezdit čertovi chlapci den ze dne jako dábli přese všecko (zde to jinak nejde) a není divu, když jejich rozechvělý mozek letí i v noci pořád dál, i když ulehnou.

 

Tentokráte jsem se arci klamal. Mladík nespal z příčiny, kterou zví ten, kdo se nechá trpělivě provésti pouští krajinného líčení.

 

Ostatně brzo nám zmizel Perister, jehož rozložité a překrásně modelované a malované svahy poskytovaly dřímající Bitolji a jejím štíhlým minaretům harmonického pozadí něžných tónů, a kraj sám — bohudíky — vyniká více velikými rysy než podrobnostmi, jež by nás mohly zdržovati. Pelášíme k severovýchodu pod holými, do rezava vyprahlými stráněmi, pohlížejíce vpravo na nížinu pelagonskou, proměněnou v kukuřičné moře. V dáli před námi se nížina uzavírá divokou skupinou čedičových hlavic treskaveckých u Přílepu.

 

Vše, co potkáme, dusíme zdviženými oblaky těžkého prachu.

 

Zahneme vlevo k severozápadu, do prostranného, vláklého údolí, v němž nikde ani špetky lesa. Spálená tráva splývá se světlým strništěm a přeschlou půdou. Veliký stesk pokrývá vzácný jinak obraz. Tisíce zlatošedých odstínů si zde hrají pod modrozelenou oblohou. V něžném souladu mizí obrysy pasákovy a jeho stáda; vše si osvojuje tytéž barvy a tóny. Nebýti bdělých

 

74

 

 

psů, totiž jejich hlučných, nikoliv přátelských projevů, ani bychom snad ničeho nepostřehli.

 

Projeli jsme vsí Kukurečanami, kde dívky, po ránu vodu nosící, bezděky tvořily líbezné skupiny, a minuli jsme další vsi (nikoliv četné), letíce po široké obstojné silnici vstříc modrému pozadí zalesněných hor, na jejichž hřebenu zlatila se malá lysinka; patrně uzrálá políčka.

 

Koča se ke mně obrátil: »Tam je Smiljevo!« Oči mu zajiskřily.

 

Cesta se ouží a zahýbá do těsného zarostlého údolí. Dno — šťavnatá lučina; stráně — husté kožichy stinných stromů. Otřeme se o zpustlou železniční úzkokolejnou trať, kterou zde za světové vojny vystavěli hbitě a nikoliv špatně Němci, na něž má lid v Makedonii vůbec nejlepší vzpomínky ze všech vojsk, která tudy tenkrát prošla nebo zde pobyla, a litujeme, že je ponechána na pospas zkáze (jiné jinde konají dosud výborné služby).

 

Proplétáme se tureckou vsí, z jejíhož hustého stromoví jediná džamie se dovedla prodrat na povrch, a chatrná nyní již cesta za známého úpěnlivého nářku auta zdvíhá se ke Smiljevu, jež se před námi ve výši bělá.

 

Dojíždíme konce údolí, uzavřeného několikerými mohutnými stržemi, v nichž terasovitě nad sebou se zahnízdila zajímavá osada. Pohlížíme na Smiljevo jako herec na galerie. Budovy vesměs jednopatrové. Ves jako město; tím více, že kolem není téměř žádných polí a tudíž skoro žádných hospodářských přístaveb.

 

Typický obraz oněch zdejších osad, jejichž mužské pokolení se stále toulá ve světě a shání různými pracemi chléb pro sebe a pro rodinu. Smiljevští jsou vesměs »majstori«, zedníci a tesaři, z nichž, při větším nadání, se vyklove někdy stavitel, ba i podnikatel,

 

75

 

 

jako se stalo s Kočou. Některý přijde tak i ke jmění, což ho však neodcizí ani domovu, ani rodině. Vrací se a nejen zvelebuje svůj dům, ale i pomáhá budovat kostely a školy svojí hřivnou. Všude po Balkáně se s »Makedonci« stýkáte. Někteří (drvoštěpové) mají na ramenou pily a za pasem sekery, jiní leccos prodávají. Jdou však i do zámoří a setkáváme se zde s lidmi, již hezkýřiíus světa sešli a poznali. Tomu se říká: pečalba. »Jiti na peěalbu« je pojem výlučně makedonský. (Připomíná ruské slovo »pečalj« — zármutek, starost — a naši »péči«.)

 

Koča je též stále na pečalbě. Není však daleko; staví v Bitolji. Dnes se jede podívat na rodinu, která zde není na letním bytě, ale doma.

 

Za mostem auto zaráží a Koča, sebrav zásoby, jež byl v Bitolji nakoupil pro naše pohoštění, vede nás vzhůru k svému domu. Stoupáme prudce, nikoliv však také rychle.

 

Staneme před jednopatrovým domem. Starý tatko a mladá žínka s jedním děckem na ruce a s druhým v krošni (v kolébce) vítají hlavu rodiny. »Bacuvanje« (hubičkování) nemá konce. Malá holčička otci »bacila roka« (dala mu pac).

 

Já a šofér tvoříme výjevu mlčelivé pozadí; pak i my si s ostatními »bacime roke«, přijati se srdečným: »Zdrávo!«

 

Vstoupíme do přízemku (do »pondila«, kde je různé nářadí a ohniště) a stoupáme po schodech do prvého patra, kde v předsíni je »razboj« (stav), truhly se šatstvem a různými potřebami. Koča nás uvádí do světnice jasné jako den s překrásnou vyhlídkou na amfitheatrálně rozsazenou ves. Ve světnici je hlavním nábytkem ohromně široká postel s přikrývkami. Při stěnách jsou mindery (nízké pohovky) s koberci tkanými i rákosovými, uprostřed stůl a nějaká židle.

 

76

 

 

Koča se věnoval rodině a domácím záležitostem a já se šoférem zůstal ve světnici. Přistoupili jsme k oknům a zahleděli se do kraje. Vzduch voněl, duše jihla. Mladík neodolal, aby neulevil svému nadšení nad krásou obrazu. Rozhovořili jsme se a pověděli si, odkud kdo jsme. Líbil se mi jinochův zrak a vzlet a vřelý tón řeči. Rozpovídal se o sobě. Je Srb ze Šumadije (jihozápadního úhlu bývalého srbského království). Do zbraně šel skoro děcko. Když se vrátil, domov byl spálen a rodina jednak utracena, jednak rozptýlena. Nemá o nikom žádných zpráv; je sám. (Snad proto je ke mně, cizinci, tak sdílný.) Jmenuje se Stane a chce abych mu tak říkal.

 

Koča se vrátil, aby mne provedl vsí. Je na ni pyšný.

 

Vedl mne nejprv do kostela, jejž Smiljevané teprv nedávno vystavěli svýma rukama a úsporami a při němž mne zajímala nejvíce jeho náplň: samé vdané ženy s nemluvňaty a jejich kmotrami. Chystalyt se četné křtiny. Světilo se k nim slazené žito, jehož i já musil s ostatními okusiti.

 

Nestačil jsem se obdivovati nádheře krojů a uměleckým výkonům zdejších vyšivaček. Nažloutlá běl vlněných halin je zdobena širokými nachovými pásy vysokého plastického těžkého vyšívání. Vzdušné darpny (roušky, závoje) splývaly důstojně s hlav přes půl těla. Na čelech, hrudích a zástěrách blyštily se veliké peníze, zlaté a stříbrné.

 

Dříve, než si přeji, vede mne Koča dále, aby mi ukázal čaršiji (náměstí). Představuje mne svým sousedům, kteří se pyšní, jak obávanými nepřáteli byli Turkům. Dvakráte bylo Smiljevo od nich rozstříleno, po druhé r. 1903 za slavného iljindenského povstání.

 

O tom arci se zde nemluvilo. Povstání, vznícené Vnitřní makedonskou revoluční organisací, mělo za cíl osvobození Makedonie jakožto země, jejíž slovanské

 

77

 

 

obyvatelstvo se hlásilo — až na malou srbskou menšinu — k národnosti bulharské (k níž také jazykově patří), a nyní, když země náleží k Jugoslávii, nikdo se neodváží o této minulosti ani zmíniti. (U nás ovšem je známo, že právě ze Smiljeva pochází jeden ze zakladatelů Vnitřní makedonské revoluční organisace, Damjan Qrujev, ubitý r. 1906 Turky, a že zde, ve Smiljevu, za iljiftdenského povstání byl povstalecký štáb.)

 

Po návštěvě u starosty stáčíme se domů k obědu. Z přivezené hověziny uvařena výborná polévka; maso se zeleninou též výtečně chutnalo a bitoljský chléb, lubenica (dýně) a znamenité víno dovršily hody. Koča se pak spokojeně vrhl na přeširokou postel, houněmi krytou, a přitlačiv se ke stěně, nabídl nám oběma místo. Bylo ho dosti; ale odmítli jsme. Stane tvrdil, že by neusnul, a já si chtěl učiniti několik poznámek o všem, co jsem byl dnes viděl.

 

Vyndal jsem zápisník a chystal se k práci, která se mi však nedařila. Nikoliv mojí vinou. Stane přisedl a mluvil mi do toho. Hovořil o všeličems, ale, když Koča počal neostýchavě chrápati, Stane se stával citovější, osobnější, až posléze, když byl bezpečen, že Koča ničeho nemůže slyšeti, přisedl těsně ke mně jako k svému zpovědníkovi a počal otevírati své nejnitrnější útroby. Ukázalo se, že je zamilován, ba ještě více: že ke mně pojal tolik důvěry, aby mi svěřil svůj sladkobol. »Povím vám něco, gospodine,« počal rozechvěně, ale prosím vás, abyste před Kočou ničeho neříkal!« (Jako bych se s Kočou odjakživa znal a se s ním stále stýkal!) Pak pokračoval: »Neprozradte mne! Mám děvče. Je to krásná a hodná dívka. A vzdělaná. Byla na školách v Cařihradě. Je pokřtěná Turkyně. Překrásně zpívá. Snad ji znáte. Chodíte-li v Bitolji večer do restaurantu »Moskva«, slyšel jste ji. Má mne též ráda. Říká mi to upřímně. Věřím jí. Rád bych, aby

 

78

 

 

zpěvu nechala. Nechce poslechnout. Já bych si přál s ní žít v takovéhle krásné krajině, daleko od všeho světa! Jsem dlouho již odhodlán, že jí řeknu rozhodné slovo, ale ztratím vždy odvahu. Myslím na to dnem i nocí. Odtud mé strašné sny. Když vás vidím zde psát, napadlo mi, abych jí to raději vše vypsal. Rozhodl jsem se, že jí napíšu psaní. Půjčte mi pero a dejte mi papír! Ještě dnes jí to odevzdám. Přijďte též večer! Byl bych rád, kdybyste ji též viděl a řekl mi své mínění ...«

 

Překvapen, skoro uděšen, byl bych býval mohl ubohému hochovi říci své mínění hned, kdybych nebyl býval přesvědčen, že bych mu tím nevyhověl a že nechce, než abych mu na vše — jako každému zamilovanému — jen přisvědčil. Učinil jsem však, co jsem mohl: dal mu papír a pero a sám jsem se převalil vedle Koči a v brzku usnul.

 

Nevím, jak dlouho to trvalo, a také není mi známo, kdo do koho náhle strčil, zdali já do Koči či naopak.

 

Pojednou jsme však byli oba naráz vzhůru. Stane stál dumavě u okna. Na stole zbyl jen kalamář s pérem. Bylo ke třetí hodině. Koča dal heslo k odjezdu. Odešel si ještě pohrát s děckem, a my se chystali na cestu. Stane při tom s prosebným výrazem stydlivě zašeptal: »Jen, prosím vás — nic před Kočou!«

 

Poděkovali jsme rodině za pohoštění a vydali jsme se napřed, aby se připravil stroj.

 

Stane se náhle zastaví. Ukazuje na protější stráň, Pějící dívky si hrály na zahradě. Rudá roucha na zeleném pozadí se stkvěla a darpny v krásných liniích jim vlály se hlav. »Je to krása!« zvolá Stane. Takhle bych chtěl, abychom spolu byli živi...«

 

Ze svého zanícení byl vyrušen cupotem. Koča byl nám v patách. Hnuli jsme se. Stane jen ještě dodává: »Přijďte večer, — můžete-li!«

 

79

 

 

Za nedlouho auto frčelo přes můstek a my se všichni obrátili, abychom vlajícími šátky na rozloučenou pozdravili Kočovu rodinu. Koča si při tom několikráte sáhl do oka, jako by mu tam něco bylo padlo.

 

Večer jsem se v Bitolji procházel se známými a z hovoru byl vyrušen pozdravem. Byl to Stane. »Na shledanou!« volá. — »Na shledanou!« odpovídám.

 

Bohůžel mne přátelé toho večera nepustili ze svého kruhu. Bylo mi toho líto. Umínil jsem si, že se druhého dne Stanoví omluvím.

 

Ale nenašel jsem ho. Byl zas již u čertů a ďáblů. Poněvadž jsem den na to také již opouštěl krajinu, nemám pro tuto vzpomínku ani žádného zakončení.

 

Škoda!

 

 

2. Vzhůru do Galičníka!

 

Ovšem že: vzhůru, a to 1500 metrů!

 

Když jsme tam r. 1927 v červenci dne 9. k večeru ze Skoplje dorazili (150 km), zašeptal jsem: »konečně!« a vylézal z auta po kouskách, třesa se chladnem, neboť ani zeměpisná šíře, společná s Neapolí, nebývá v takových výškách nic platna.

 

A když jsem se počal rozhlížeti po skalním hnízdě, jež se vznáší nad bezednou roklí a v němž namačkáno čtyři sta domů, vysokých, kamenných, se základnami šikmo seříznutými na pětačtyřicet (i více) stupňů, zašeptal jsem ono slovíčko po druhé.

 

Mělť jsem k tomu dvě příčiny.

 

Vyjeli jsme ráno o deváté a bylo tedy na cestu času dost, ale předně jsme jeli za úžasného větru, kde šlo o překocení a kde na příklad tetovsko-gostivarská dolina, přes třicet kilometrů dlouhá a provléknutá rovnou

 

80

 

 

10. Dvůr ve Skoplji.

 

--------------

 

silnicí jako napiatou nití, byla do poloviční výše okolních hor zatížena prachovou clonou; za druhé jsme stále míjeli auta, jež s mudrckým klidem sledovala rozčilené šoféry, slepující pláště nebo nadýmající duše, kterýžto zlý příklad, ač nikoliv hodný následování, projevil neodolatelnou přitažlivost i na náš vůz, ostatně chatrný, tak že zakrátko po nějakém lupnutí a několikerém zakulhání, zastavil také. Vystoupili jsme a teprv nyní jsem si všimnul, že náš řidič kulhá rovněž. Člověk by neřekl, co vše může uklidniti. Pohled na oba mrzáky pomohl, že jsme se se svým stavem snáze smířili. A bylo to rozumné. Další nás čekalo. Za Tetovem praskla obruč po druhé a »po krátkém oddechu« po třetí, načež nezbylo, než klidně zúčtovati s osudem i s povozníkem a usednouti vedle prašivé silnice do prašivého příkopu, abychom zde bezmocně čekali na náhodu, která by nás z neblahého položení vyprostila.

 

Šarplanina se své výše 2700 metrů vydržela se na nás dívat nemilosrdně přes dvě hodiny. Snad ji bavilo, když auta kolem nás frčela a na naše znamení většinou ani nezastavila.

 

Jaká by to byla rozkoš, poseděti zde za jiných okolností, rozhlížeti se po zákoutí, obklíčeném vysokou hradbou, pod jejímiž patami tulily se v hustém stromoví jako skupiny vil moslimské osady s elegantními minarety, sledovati arnautské karavany a pozorovati zajímavé osmahlé tváře a pestrý, byt většinou bílý kroj! Takto se nám drala na rty jen naše uplakaná česká písnička: Ach, není tu, není!

 

Jede proti nám Turčín. Jede opačným směrem a s pouhým snad hnojníkem, ale moji společníci se na něho vrhli nejprv s prosbami, pak s důtklivými domluvami, až ho přiměli, že obrátil a nás se vším naložil. Srdce se chvělo, údy se třásly, zuby jektaly při drkotavé jízdě, ale myšlenka, že nemůže prasknouti

 

81

 

 

pneumatika, nám vše nahradila. Šťastně jsme po půltřetihodinné jízdě dorazili do Hostivaře (proč si dělat násilí a nepočeštit Gostivar?), a když jsme hned nato dostali auto na další cestu, byla jedna veliká starost odbyta.

 

Arci nastala další a větší: jak posledních dvacetpět kilometrů překonáme? Vždyť to byla právě nejošemetnější čásť íjati! Ještě přede dvěma lety se mohlo povozem po svíjejících se zákrutech jen do Mavrova Pole, zrovna do polou, a dále už jen koňmo nebo pěšky. Tato čásť byla teď upravena pro povozy, ale jen narychlo a protože se plazí do výše v drobných bezčetných zatáčkách, skulí se občas povoz dolů. A jde to pustým krajem. Gopčevič zde cestoval v osmdesátých letech po zuby ozbrojen, jak podrobně popisuje, a ve skutečnosti ještě po vojně konali zde návštěvy blízcí Albánci, kteří se o svých cílech nedovedli s domácími po dobrém dohodnouti. I když by nás nic takového nepotkalo — což, bude-li ta jízda zase k »popukání« (pro naše gumy)? Co si tam za noci počneme? Vždyť vyjíždíme o půl šesté!

 

Islám Usejnovič, jenž si svoje auto držel pěkně v chládku pod mohutným stromem uprostřed náměstíčka, nám ovšem svůj vůz chválil (byl opravdu pěkný) a ubezpečoval o své čipernosti (kterou vskutku projevoval); ale klučinovi bylo teprve patnácte let!

 

Co však dělat? Usedli jsme. Díky bohu i Alláhu, dorazili jsme na místo bez nehody. Hoch se osvědčil stejně výborně, jako jeho vůz. Na nejprudších zákrutech, kde byly oblouky nedostatečných poloměrů, musil i třikráte couvnouti, aby se narovnal v osu cesty, ale jen se smál, když jsme polekaně patřili za sebe do lačných hlubin; ba nezapomněl — dareba! — ani, aby nám ukázal místo, kde se před týdnem nějaký povoz svalil, aby tím lépe jeho obratnost vynikla.

 

82

 

 

A tomu všemu patřilo mé prvé: konečně! Druhé platilo samému Galičníku.

 

Již dvě léta předtím mne tam kdekdo posílal. Je to střed galičnického srezu (okresu), jehož lid tvoří vlastně zvláštní nárůdek neuvěřitelných opaků a nevyčerpatelných zajímavostí. Mužští, světoobčané, již kromě svého makedonského nářečí mluví četnými světovými jazyky, vrací se ročně domů, kde vládne pýcha a nádhera starobylých krojů a kde prazvyky a obřady se dosud zachovávají jako snad nikde jinde ve Slovanstvu. Kraj chudý, nemající políčka ani zahrádky, na samém pokraji rostlinného pásu, nezná žebráků, ale zato asi dvacet milionářů. Vzezřením skalní město — je to úředně ves (zejména teď, když okresní úřad byl přeložen dolů, do Rostuše).

 

»Ve které hospodě se tam mohu ubytovati?« ptám se tenkráte, hodlaje se tam vypraviti.

 

»Tam není hospody.«

 

»U koho tedy budu?«

 

»U kohokoliv. U každého, ke komu přijdete. Ale letos je již pro vás pozdě. Musíte přijíti na Petrov den (29. června). To se vrací Galičňanci z ciziny a konají se svatby (jednou do roka), někdy třicet, čtyřicet, za veliké slávy a s obřady, jež trvají po sedm dní.«

 

Tak jsem se tam tedy po dvou letech k tomu dni vypravil. Nevěděl jsem, ke komu jdu, ale, vystoupiv z vozu, byl jsem obklíčen tak milými lidmi, že na jejich úsměvy do smrti nezapomenu. Za okamžik jsem dlel pod přátelskou střechou. Nazítří časně již přiklusal okresní úředník z Rostuše, aby mne rovněž přivítal a nabídl svůj průvod a svoji pomoc, jak dlouho zde budu.

 

Tak začal můj týdenní pobyt v podivuhodném místě, na něž jsem se tolik těšil a na něž vzpomínky jsou čirá pohádka.

 

83

 

 

 

3. Galičník

 

Kdybychom sem přicházeli od jihu, to jest, drásali se od Radiky, přítoku černého Drimu, po strmých údolích Galičnické řeky, viděli bychom nad Galičníkem, blyštícím se vysoko jako lustr na stěně, ohromný skalní ostroh, jenž by mohl své výmluvné jméno Govedarnik (hovadník) nésti na rozlehlých stráních jako velkoměstskou reklamu. Jenže jí nepotřebuje. Výtečné mléčné výrobky dovedly si samy proklestiti cestu do světa (až do Afriky a Ameriky).

 

Český smysl názvu nás arci nesmí másti. Hovězího dobytku zde není, jako ho je vůbec málo v Makedonii. A je špatný, ubohý. V Galičníku je kravička pravou vzácností, af neřeknu diamantem — jak co do tvrdosti tak i velikosti. Náš krajan ze Skoplje zde jednou honil. Zahlédl srnu a když přišel blíže, viděl, že to je pes. Když přišel ještě blíž, poznal, že to je kráva.

 

Zde se pěstují jen ovce. Před vojnou jich měl Galičník 70.000, což kleslo na třetinu a čtvrtinu. Pastviště se táhnou po horských hřbetech přes dvacet km až po Šar-planinu. Na bacilech (salaších) se vyrábí mléko, stkvělý kajmak (smetana, šlehačka), dva druhy měkkého sýra: jaflija siréně (sladký sýr) a jáko siréně (ostrý, slaný sýr). V několika továrnách (s řeckými dělníky) se připravuje tvrdý kačkaval, jenž jde přes moře. Také se zde převařuje ovčí lůj, spotřebovaný skoro vesměs v Řecku.

 

Jinak tvrdý kraj neposkytuje svým dětem leč ještě otop, výbornou vodu z hojných pramenů a zdravý vzduch.

 

Základy Galičníku, vezděné stupňovitě v rozpětí 400 metrů do stěn kotlovitého úbočí, nevězí tedy ve strmých skalách, ale v hebkých široširých pastvinách,

 

84

 

 

které jsme částečně poznali, když jsme přejížděli 1600 metrů vysoký hřbet Bister, jenž v nás zanechal nezahladitelný dojem svým vzezřením.

 

Uháněli jsme stále nějakým úžlabím, mělčím či hlubším, o jehož rozměru jsme neměli ponětí, protože nebylo nikde ničeho ke srovnávání: ani stromku, ani stavení. Všude jen travka jako živočišná srst. Zvlněná půda jako by byla potažena zeleným sametem. Jeho tón v průzračném vzduchu skoro nemá rozdílu, aby se dálky mohly odstupňovati. Sotva kousek kleče místy.

 

Klid kraje vítězí nad lomozem našeho stroje a prostupuje naše bytosti. Je to důsledek naprosté samoty, pro niž není lepšího výrazu nad tento obraz, drtící svojí stejností. Stesk nás tak sevře, že vytryskne palčivá touha, abychom zde zůstali a setřeli bezlidnost. Ale hned se tomu vzepře druhý cit otázkou: co bychom si zde počali? To si tak s námi zahrává démonická síla samoty, pracující oběma póly: burcuje přírodní zákon o zalidňování a zároveň budí pud sebezáchovám', upozorňující na bezbrannost opuštěného. O, ten potměšilý horror vacui! Míjíme zamlklé kraje, které se zdají za námi volati: neopouštějte nás! Ale stroj ničeho neslyší a nevidí. Jen pádí. Jak si oddychneme, když se někde vynoří stádo! Nepohnutá pastýřova postava stáčí za námi zrak. Co se asi děje v jeho mysli? Jaké obrazy mu o nás vybájila obraznost?

 

Pastýř má v ruce píštalu. Bože, jaký to pro něho dar: hudba! Hoch tedy není docela sám. Dík píštale, má přece jen s kým pohovořit. Je to arci zase jen jeho vlastní duše, které naslouchá — ale: což v tom nevidíme obraz celého člověčenstva? Což není duše všeho lidstva, stále jedna a táž a tudíž společná (neboť, přestupujíc z těl vyzrálých v nová, nechává sešlá propadávati a sama trvá dále: nová, svěží, věčná) — nehovoří

 

85

 

 

stále jen sama s sebou, byt často s osudným nedorozuměním? Není veškerá duchovní činnost člověčenstva jen úžasný, nekonečný monolog společné lidské duše, soubor melodií, jejichž tajemný rytmus a libozvučné i nelibozvučné intervaly se snaží kulturní historie odhadnouti a stanovití? A necítí i tato jednotná duše lidstva — stejně jako ona pasáčkova — zde na světě svoji opuštěnost, jež ji pudí, aby se ohlížela, jako ten pasáček po nás — tak zase ona po vesmíru a zásvětí á hledala s křečovitým úsilím společníka, a to mocného a silného, jemuž, když se ho domnívá nalézti, říká — Bůh? —

 

Galičňanci mají tedy jen tohle pastviště. Dříve měli ještě jiné. Za Turecka směli v zimě jiti se stády dolů k Soluni a zato mohli zase řečtí pastevci v létě, když jsou tamní nížiny vyprahlé, přitáhnouti se stády do hor. Na podzim se děla velkolepá stěhování nekonečných stád, čítajících do statisíců. (Nešťastník, kdo je potkal na prachovitých cestách!) Po vojně se vše změnilo. Ale nikoliv oboustranně. Rekové sem směli dále, zdejší lidé tam však nikoliv. Srb Rista Ognjanovič ve »Sborniku profesorskog društva« (Skoplje, 1922) zle žehrá na bělehradskou vládu, že má více smyslu pro zahraniční politiku než pro hospodářskou stránku země, již dává na pospas Rekům a Albáncům.

 

Snad takovému tisíciletému pasteveckému stěhování Galičník děkuje za svůj vznik.

 

Galičňanci aspoň odvozují své jméno od řeky Galiku u Soluně, která má prý zase jméno od Gallů; tam byli prý původně. Sem chodili jen se stády. Při takových stěhováních zalíbilo se asi mnohým zůstati v horách. Honosí se tedy Galičňanci, že jsou potomky onoho slovanského kmene, jehož jazyk svatí bratři Cyrill a Methoděj učinili prvým slovanským písemným jazykem. Soluňské nářečí bylo vskutku jeho základem. Je

 

86

 

 

to okolnosť, která může zajímati i nás Čechy, neboť v makedonštině se vyskytuje mnoho takových českých slov a zvláštností, jež nejsou v srbochorvatštině.

 

Mnoho potřeb nutno do Galičníku dovážeti. Do nedávná se tak mohlo díti jen na koních. Bývalo jich zde 1.200.

 

Časem přestával Galičník býti výhradně pastýřským. Lidé se množili a mužští šli do světa. Přes polovinu jich po Balkáně, po Evropě, ba po celé zeměkouli shání práci a výdělek. Jdou, jak se říká, »na gurbet« (do ciziny) nebo »na pečalbu«.

 

Jako pečalbaři nejsou nikdy polními dělníky (neboť neznají polního hospodářství). Zato dovedou pracovati ve všem možném, díky svému nadání. Jako odborní mlékaři založí si mlékárny, z nichž vytvoří kavárny a hostince, nebo vyrábějí východní cukrovinky, pekaří, tesaři, zedničí, staví a budují. V tom jsou balkánskými odborníky. Komíny a kamna všude na Balkáně staví jen Makedonci. Galičňanci prosluli i jako umělci. Nedaleký klášter Jana Bigorského je znám svým znamenitým ikonostásem, přepychově a s velikým vkusem ve dřevě řezaným od zdejšího mistra Makaria Filipovského; ve Skoplji zase budí obdiv ikonostás, překypující nádherou, od řezbáře Marka z nedalekých Garů. Pověstní jsou zdejší zografové (malíři svatých), z nichž skutečnou dynastii tvoří rod Frčkovců. Jejich poslední potomek, pracovavší po léta v Rumunsku, maloval právě na objednávku srbského krále obrazy pro nový kostel ve Skoplji. Poznal jsem ho zde osobně. Galičňanci se také právem chlubí svým rodákem Parteniem Zografským, jenž se stal r. 1859 vladykou (biskupem) v Kukuši (nyní v Řecku) a r. 1872, když sultán dal svolení k založení bulharského exarchátu (samostatné bulharské církve), dostal se za metropolitu nišského se sídlem v Pirotu, kterážto krajina (východní končina

 

87

 

 

bývalého srbského království) připadla po rusko-turecké vojně Srbsku a již se posrbštila.

 

Jestli u Galičňanů překvapuje tak snadný přechod od samotářského pastevnictví k potulnému světoobčanství, třetí jejich vlastnost uzavírá trojúhelník zase překvapujícím způsobem: cizina jim zůstává cizinou a oni se s výsledky své přičinlivosti vrací domů, ke svým rodinám; jednak na čas o sv. Petru, jednak, nerozhodl-li boží prst jinak, k stáru nadobro. Rodinám tu nastává radost, jako rozlukou žalost, jejíž výrazem je zdejší písnička: Bog da 'bijet toj, što počne Amerika! (Bůh af zabije toho, kdo začal s Amerikou!)

 

 

Doma rychle svlekou »evropský« šat, obléknou úzké bílé »bečvy« (spodky), červený pás, hnědý kabátek »kjepe« s kapuci, narazí černou čapku (kječe), podobnou naší sokolské, a chodí dům od domu po přátelích a sousedech. Vedle svých žen, malebně oděných, lépe se tak vyjímají.

 

Hovořiti zde můžete v jakém jazyku libo: kromě albánského, tureckého a řeckého také německy, francouzsky, španělsky, italsky, anglicky, ba i někdy česky.

 

Skopské divadlo chtělo nedávno hráti pohostinsky v různých makedonských městech a rozpakovalo se jiti do Galičníku. Řeklo se, že by tam divadlu nikdo nerozuměl. Můj známý, s nímž se jednalo, odpověděl: »Dovedli jsme se dívat na opery a divadla v Athénách,

 

88

 

 

11. Blaťáci z okolí Skoplje.

 

------------

 

v Bukurešti, v Paříži, dovedeme se snad dívat na divadlo ze Skoplje.« Jsme návštěvou a hostitel nám ukazuje svoji fotografii: na hlavě panamu, pod sebou velblouda, za sebou pyramidy. Sedíme při svatbě za stolem a čtou se pozdravné telegramy z různých evropských měst a z Egypta (z Alexandrie).

 

Takoví jsou Galičňané. Mají bůhví kde všude majetek (domy, hotely, pozemky): v Soluni, v Sofii, v Rumunsku; mají styky s celým světem, ale lpí na svém domově. Tato oddanost je jim mravní základnou: pokročilí a vzdělaní, jsou zároveň zachovalí vnitřkem i zevnějškem. Strojí se jako jejich pradědové, snášejí se jako jedna rodina, soudů jim netřeba a dané slovo nade vše. Takový je Galičník.

 

*

 

A teď si vrnysleme v toto archaistické prostředí tři mladé fešné dámy v nejmodernějších úsporných (co do množství a nikoliv co do látky) robách a s mikády, o nichž honem nevíme, jsou-li kratší sukýnek nebo naopak. Přijely se dvěma skopskými úředníky a zatím, co si páni vyřizovali v obci své záležitosti, navštívily známou rodinu, u níž jsme i my byli právě hosty.

 

Rozsedly se rozmarně po barevných kobercových pohovkách a jejich vzorně pěstěné ručky s vědomou marností se vytrvale pokoušely přetáhnouti spodní lem zefýrového šatu přes kolena, která se pod hedvábným povlakem vysokých punčoch modelovala s anatomickou správností. Asi horské podnebí podporovalo toto koketní napodobení studu studenem skutečným.

 

Veškeré ženské příbuzenstvo se dostavilo uvítati hosty. Rada těžkých starodávných nádherných krojů stála v jizbě jako stěna proti příchozím. Dva různé světy si tu navzájem čelily.

 

89

 

 

Se školenou roztomilostí a s lehkostí vodních vážek zdraví se skopské paničky s Galičňankami a po vystřídaných běžných otázkách vrací se na pohovkách v elegantní pozy, bezvadně napodobené dle žurnálů a divadel, zatím co domácí ženy, matrony, ruce křižmo na širokých stříbrných pásech, trvají před nimi dále v obřadném postoji důstojně, klidně, majestátně; čímž zase ony napodobí domácí mrav a způsob.

 

Vlastně nic nenapodobí, protože nemají takového úmyslu. Jen plní v bezděčné pokoře rozkazy věků a staletí. Dámy arci též úzkostlivě sledují povel, ale povel naší doby za současné zvědavosti a nedočkavosti po heslu zítřka, pro nějž již teď připravují velebu, jako zase pro dnešek — příští včerejšek — pohrdu. Překotné kácení model, to jest mód. Stálá revoluce s veškerou svojí krutostí. Nebof vše lze si odpustiti, jenom ne opožděnou módu.

 

Nehybná věkovitost se tu střetla s hybnou chvilkovitostí. Zásadní rozdíl obou stran však nevězí v různém způsobu ošacení, ale v samých osobnostech, a ten rozdíl zdánlivě vypravuje o nesvobodě jedněch a volnosti druhých. Zatím síla imperativů a poddajnost jsou u obou stejné; jenže u jedněch rozkaz platí pro staletí, u druhých jen pro okamžik. Proto zevnějšek v prvém případě může býti (a také je) srostlý s nitrem v jednotný celek, čímž se vytváří veliká osobnost, neomezující se na jednotlivce, ale společná pokolením, kdežto v druhém případě k tomu času není. Tady se mění vše rychle a zevnějšek zůstává nezávislý od nitra, v němž se při tomto neděje nic, aspoň nic stálého. Důsledek prvé soustavy: trvalost, monumentálnost, v druhém: eíemernost, krátkodobá dočasnost.

 

O tom nevědí ti, kdož pohlíží na »kroj« jako na pouhý fantastický šat. Šat se stává »krojem« jen tenkráte, když je nitrně součástkou osobnosti a to nikoliv jen

 

90

 

 

osobnosti jedincovy, ale spolu osobnosti abstraktní, pomyslné, vytvořené celkovitě dobami v domácím ovzduší. Jinak je »kroj«, a to i ten nejpůvodnější, šibřinkovým kostýmem z půjčovny a jeho nositel není než maskou — nezáleží na tom, zda hezkou či nevkusnou.

 

Nemluvím na piano, říkám-li, že »kroj« musí z osobnosti vyrůstati a že musí tvořiti nitrně její součást. V Galičníku děvče již od svého osmého roku si připravuje výbavu vlastníma ručkama. »Prikaz« je, že do svých šestnácti let, t. j. do svých vdavek, si musí ušíti a vyšiti osm košil, totiž tolik, kolik jich je pro celý život potřeba. (Jen podolky se pak obnovují; prsa a rukávy s vyšíváním zůstanou.) Kromě toho musí míti osm »promen« (různého druhu obleků), z nichž »venčalná« (svatební) stává až 7.000 dinárů.

 

Tedy již útlé děvčátko si robí šat. Vyšívá sice dle vzorů, ale vyšívá též dle svých schopností a citů, vždy tedy s láskou a s nejvyšším stupněm svého úsilí. Pracuje tu o své budoucnosti a protože se to děje ve společnosti dospělejších družek a za jejich rad, je tu děvče vlastně v umělecké škole; není pak divu — přispěje-li některé z nich nadání — že tu vznikají skutečně umělecká díla na půdě jednotné školy. Děvčátko je tu molekulou celku, jenž slově lid. Podobá se bourci, jenž se opřádá svojí vlastní nitkou v kuklu. Podobá se i živočichu, jenž sám na sobě vybuduje svoji skořepinu, svoji lasturu, jako plod svého nitra. Když si galičnická dívka později pořídí ke svým košuljim i mintan (spodní šat) a klašeník (kabát s visutými rukávy), koparan (živůtek s rukávy) a skutinu kitenou (sváteční zástěru), zbude jí jen ještě, aby si koupila stříbrný pás a připravila darpnu (zdobený závoj), jehož jí bude potřeba, až bude godenica čili svršenica (t. j. zasnoubená)

 

91

 

 

a potom: nebude-liž ona s tím vším tvořiti jediný ůstrojný celek a jednotnou bytost? Nebude-liž to vše, co se na ní zastkvěje, jen poslední výslednicí její vnitřní podstaty?

 

Ve Smiljevu je kroj v zásadě týž jako v Galičníku, jenže mistrnější a přepychovější, a jak mi kdosi v Bitolji říkal, Bělehrad pomýšlí, poslati tam učitele. Aby se snad sám něčemu naučil? I toto! Aby prý tamní umění — pozdvihl a zdokonalil. I kdyby sám měl nadání, takový člověk může jen věc zkaziti, totiž zbaviti kouzla původnosti a osobitosti; může jen zni čiti sloh a výrobky ztovárničiti, zřemeslniti; tedy znehodnotiti.

 

Takový názor na lidovou uměleckou tvorbu není arci výsadou jen Bělehradu, nýbrž vší inteligence celého světa. Prozadarmo neužívá se slova »lid« ve smyslu blahosklonné shovívavosti a prozadarmo se jím v nevhodných případech nenahražuje slovo národ, ač právě lid, ve významu skutečně národním, to jest plemenném, kmenovém, tvoří jeho podstatu.

 

Či takové mezinárodní odlitky pařížských modelů, jež se zaběhly do Galičníku, jsou podstatnějšími představitelkami skutečného národa než ony domácí ženy?

 

[Previous] [Next]

[Back to Index]