VI. Z PŘÍRODY
1. Koníček (162)
2. Buvol (167)
3. Mezi orly a osly (172)
My sme tuka (tu) divljaci (divoši),« ubezpečují nás neustále zdejší lidé na venku a městský člověk, krče rameny, říká totéž: »Tuka je divlji narod«. A protože, stane-li se kdy něco, proletí to všemi evropskými listy (kdežto naše četné případy zůstanou vždy jen místními, skoro samozřejmými), požívá ubohá Makedonie jako »nebezpečný kraj« větší slávy, než jí opravdu náleží. Já aspoň jak v zápisníku tak ve vzpomínkách marně se sháním po jakémkoliv ohrožení svého života, ba nacházím tam dokonce věci, které pověstem naprosto odporují a z nichž zde jednu povím, ovšem s obavou, že se mi pro její nicotnost dostane výsměchu.
Vzpomínka se týká koníčka a prostý výjev se mne dotkl snad jen proto, že mi osud nedopřál, abych se mohl více se zvířaty stýkati a s jejich vnitřním životem seznamovati, ač mi ani vůle, ani smyslu, ani citu pro ně nechybělo. Vždyť jako chlapec počal jsem odbírati a čisti Brehma, sotva se prvý sešit u Otty byl objevil. Ale v brzku okolnosti obrátily moji pozornost' a činnost jinými směry a já vyrůstal v názorech obecně obvyklých v literatuře a v novinách: že je zvíře pouze obrazem lidské zvrhlosti. Trvalo dosti dlouho, než jsem si všiml, že tomu tak není. Zejména u přítele, jenž měl psa, jsem se jednou podivil této švandě: někdo počal žertem bědovat a naříkat, zakryv si líce rukama, a milý pes se mohl lítostí i žalem zbláznit. Lísal se k nešťastnému, úpěnlivě kňučel, předníma nohama,
162
jako by ho prosil, strhoval mu ruce. Vůbec ho chlácholil a těšil. Nepotřeboval, aby se mu četla slova z Písma: »Plačte s plačícími!« Tak se stalo, že jsem ponenáhlu nemohl slyšet nebo číst slova »zhovadilost«, »zvířeckost« nebo ono zvlášť pečlivě v nové době utvořené »zvěrstvo«, abych je nepociťoval jak nespravedlivou urážku nevinných tvorů, již sice mají silnou vůli k životu, ale neznají úmyslného pěstění vášně, neřesti a zloby a zejména si k tomu nevymýšlejí mravní, ideová, filosofická hesla, jež by sloužila zlobě za záminku a mrzkosti za fíkový list. Třebas ctnostný život, jímž zvířata celkově nad člověka vynikají, nemá povahy subjektivní a tudíž mravní, nýbrž jen cenu praktickou a smysl objektivní, přece užívání slov jako »zhovadilosf« (jakožto protějšku »lidskosti«) mi připomíná známé zlodějovo volání: »Chyťte ho!«
Tato úvaha se mi neodbytně vnucuje při vzpomínce na cestu, kterou jsem konal v průvodu Nikoly bludištěm čedičových skal, obzíraje úchvatné horizonty divokého kraje prilepského.
Nikola nám obstaral koně na cestu z Dabnice nahoru do kláštera Treskavce a doprovázel nás, aby si pak koně odvedl zpět. Cestou vykládal o svém nuzném životě, jímž ho nová doba sevřela. Zdejší kraj byl vojnou stižen přímo a těžce a onen zlý čas nepřinesl zdejšímu venkovu výhod jako ve střední Evropě. Po vojně pak oživly jiné komunikace, obchod dostal jiné svahy a jiná těžiště a prostý člověk, nepostavila-li ho náhoda sama na výhodné místo, počal strádati. Nikola naříkal též na veliké daně zkoušeje, nejsem-li z mocných, již dovedou uleviti. Líčil živelní tabákovou neúrodu, jež stihla r. 1925 kraj a sedlákům způsobila velkých ztrát. Uváděl mne tak do rozpaků stále větších, neboť bylo třeba, abych ho zlehka vyváděl z nadějí, jež ve mne omylem kladl.
163
15. Pasoucí se kůň v treskaveckých skalách
Tu jsem se zahleděl vlevo do skalního úvalu, kde, mezi šedými stěnami a balvany, jak se časem obnažovaly a zbavovaly prsti, zůstalo dosti země, aby tam vznikla roztomilá lučina a ujalo se několik krásných stromů: vějířnatých vrb a vysokých topolů. Skupina byla tak malebně sestavena, že mne cele zaujala. Uprostřed ze skal prýští pramen, jenž si dovedl z kamenů, bránících mu v cestě, učiniti přirozenou studánku. U ní pak stál bělouš, k němuž potřeboval jen nějaký Čermák vymalovati sličnou Makedonku.
164
Bělouš nás zpozoroval. Zdvihl hlavu a stočil po nás šíji. Chvilku se dívá a pak počne řičeti.
Má to tam krásné pastviště — pravím si v duchu: travičku, vodičku, chládek — a dívám se po pasákovi, jenž by ho střežil. Nevidím nikoho.
Také Nikola se zadívá na koníčka a přerušiv své výklady a stesky, usměje se na mne a praví spokojeně: »To je můj kůň.«
»Tvůj? A co tam dělá?«
. »Pase se.«
»A sám?«
»Sám.«
»Jak to?«
»Mám po žních a nepotřebuji ho doma. Dovedl jsem ho tam. Zde zůstane až do prvního sněhu, pak přijde domů.«
»Sám?«
»Sám.«
»A neodvede ti ho nikdo?«
»Proč by to dělal ?«
Vskutku — dím si v duchu — je to zde vše ještě — divočina!
Zahledím se na koníčka, jenž se neustává za námi ohlížeti a řičeti. Nyní mu rozumím. To tak radostně a s nadšením pozdravuje svého pána, u něhož nemá než krátký žlab a dlouhou dřinu. K ní se pak ze svého »letního pobytu« vrátí poslušně jako svědomitý ouřada ze své dovolené.
Koníček se stále za námi dívá a řičí. My však kráčíme dále beze slova, bez pozdravu, němě. Snad Nikola — stejně jako já — cítí zahanbující naši lidskou bezmocnost', abychom dobrému tvoru patřičně odpověděli na jeho srdečný projev, abychom se odplatili zdvořilostí zdvořilému hovádku...
Konečně jsme mu zmizeli s obzoru; zmizeli jako
165
16. Sedlák z Dabnice
166
s v dlužníci, neboť člověk není zařízen na »zhovadilosť« tohoto druhu. Nedovede odpověděti na pozornost, kterou ho vyznamenalo a poctilo němé zvíře.
Po prvé jsem ho viděl v jižním Bulharsku, v Rumelii, když si stádo jako mrak hovělo v lesknoucí se Marici, jež se může v plovdivské nížině pohodlně šířiti. Měkké její dno vábí čtvernohé panstvo, aby podle starých svých tradic užívalo dosyta bahenních lázní, tak výborných proti rheumatismu. »Pacienti« ovšem nejsou pacienty a léčí se jen předběžně, což je moudré. Člověčenstvo bude šťastno, až se jednou bude moci omeziti také jen na tento druh léčby.
Od těch dob splývá mi vejčitý a poněkud sploštělý tvar jejich těla s představou táhlých obzorů jižních močálovitých nížin. Výtvarnická myšlenka, vyjádřená jejich sestrojením a slohem, je touha, splynouti s horizontem. V podrobnostech jeví se širokou tlamou, rozložitými rohy, pohodlnými pósami, širokou chůzí, jejíž vlna nepohybuje se v rovině svislé, nýbrž vodorovné.
Zočíme-li buvola, má to pro nás zeměpisně orientační význam. Značí to, že jsme v jižní polovici balkánského poloostrova, neboť buvol se koupe jen ve vodách, jež tekou do moře Egejského a Bílého [*]. U nás by nevydržel. Také by u nás ani tak pěkně nevypadal. Jeho tmavá srst potřebuje žhavých paprsků, jež by dovedly svou prudkostí z jeho černi vykřesati odlesky zelenavé a fialové, čímž sváteční kostým zvířete nabývá něhy a půvabu jako samet.
*. S výjimkou Starého Srbska.
167
Tato něha — ostatně nikým oceněná a neuznávaná — pronikla celou jeho bytost tou měrou, že maso má až příchuť pižma, což mu (obrazně mluveno) v očích člověka velmi škodí. Zde buvol podle našich pojmů trochu přehnal.
Pokládám ovšem stanovisko širokého lidského žaludku vůbec za velmi — lze-li tak říci — úzkoprsé a nesdílím je. Mne aspoň vábí a lákají více výraz, vzhled a vzezření zvířete. Ty jsou vesměs vážné a opravdové. Zdá se, jako by si byl buvol vědom, jak důležitou roli hrál do nedávná v těchto krajích, než nastal rozvoj silnic a železnic. Jestli velbloud a mezek zaujímali nejdůležitější místo jako zvířata nákladní, na jejichž hřbetech v nekonečných karavanách putovalo neustále zboží napříč poloostrova, byl buvol hlavním živlem jako zvíře tažné, jediné způsobilé na primitivních cetách pro větší trati a náklady. Zápřež hovězí je pro nejbližší okolí vesnic, buvol pro velké transporty.
Železnicí a autem je buvol posunován stranou. Nese však svůj osud klidně, zachovávaje důstojnost' starého pensisty. Ať se válí bez hnutí v řece a v kaluži, ať se pase se vznešenou netečností (jejíž příčinou je jen skromnosť jazyka a žaludku), nebo táhne-li ve zdrželivém tempu smutečního pochodu nepřetížený povoz, vždy ho ovládá majestátní klid, připomínající nám jeho původ od východu. Kážef orientální bonton: ničím se nevyrušovati a zachovávati stále výraz Ben-Akibův, jehož nic nepřekvapí. V tom ohledu staví se buvol po bok zdejším eífendiům, hodžům a hadžiím a sdílí s nimi zevně i aureolu zevní důstojnosti.
Aby výrazu snáze dosáhl, poskytla mu příroda — nutno přiznati — hojných prostředků.
O krátké temné srsti, podobné černému suknu našich obřadních obleků, jsem se již zmínil. Není-li jeho kůže pokryta právě šupinami uschlého nebo chuchvalci
168
čerstvého bláta, vypadá, jako by měl vleklý redingot čili kaiserrok, v němž rakouští dvorní radové chodívali podávati ministrům své referáty. Majít buvoli i slavnostní, poněkud kolébavou jejich chůzi.
Vůbec, kdyby se tak rádi neváleli v bahně — prožluklý zvyk! — bylo by je nutno prohlásiti za mnohem větší parádníky nežli náš hovězí dobytek. Jejich rohy na příklad se jim neprovrtávají z čela ven jen tak nazdařbůh jako našim továrenským volům nebo utahaným kravkám. Jim se v mírné elegantní vlně nad čelem krásně na obě strany rozeklenou, aby se pak s přesnou souměrností v podobě S stočily spirálovitě vzhůru, čímž se dostává nahoře jejich monumenální hlavě přímo velebného orámování.
Mohutné, samy sebou již dekorativní uši jsou — podobně jako důstojně visící lalok — opatřeny těžkými černými třásněmi, jaké jsme zvykli vídat jen na smutečních pokrývkách při pohřbech první třídy, k nimž by se vlastně buvoli mnohem spíše hodili než bujní oři, již si neustále nohama neklidně zahrávají a uzdou netrpělivě potřásají.
K takové čestné úloze, doprovázeti totiž na poslední cestě osoby mimořádného významu nebo majetku, by je doporučovaly ještě jiné vlastnosti; na příklad zmíněné již jejich překrásné rohy. Když se bělají svým stkvělým ornamentem na tmavém pozadí svých majitelů, tvoří — posuzovány jako celek — skoro touž formu jako ladně prohnutá linie stříbrného lemu na dvourohých kloboucích našich funebristů, s tím jen rozdílem, že jedni nosí svou ozdobu napříč, druzí v ose podélné.
Jedna vlastnosť, k pompésnímu výrazu zejména přispívající a oběma živlům bez rozdílu společná, je sebevědomé držení zdvižené hlavy, pohyb nám známý rovněž od zmíněných pyšně vyšacených našich světlonosů,
169
doprovázejících rakev. Tito ovšem za svůj hrdý posuněk nemohou; to je tak těsná páska od klobouku pod bradou škrtí a oni si jen hoví.
Podobně u buvolů to není žádná nadutost ani furianství, jak já aspoň myslím. Přemýšlíval jsem o tom a domníval jsem se jednu dobu, že jim tupý úhel, jejž tlama se šíjí tvoří, zůstal od toho, jak, válejíce se stále ve vodě, zvykli si hubu zdvihat, aby si do ní nenabrali. Ale, třebas by na tom snad něco pravdy bylo, nalezl jsem později důvod mnohem podstatnější a nejspíše jedině správný.
Objev jsem učinil pouhou náhodou, nemohu říci, že zrovna šťastnou. Ostře naškrobený šev nové košile, vymačkávaný v týlu knoflíčkem, mně rozedřel kůži a já jsem se celý týden nakrčoval a zdvihal bradu, abych tlak mírnil, čímž jsem si značně ulevoval. V tomto nikoliv závidění hodném stavu jsem jednou kráčel po bok zapřaženému páru, jehož hlavy byly zasazeny po zdejším zvyku do dřevěného dvojjha, to jest do dvou spojených čtverců, v nichž se poprsí buvolů vyjímají jako rodinný dvojportrét. Toto zařízení, jež se stanoviska archeologicko-etnograficko-antropologického je pro západní učence zajímavé, ba jako dědictví dávných dob velmi vítané, buvoly pranic netěší a těšiti ani nemůže. Majíť za úlohu, aby vyčnívajícím obratlem v zátylku jho zachytily a tak vůz nikoliv táhli, nýbrž strkali. Udělá se jim tam časem mozol, pravda. Ale i potom! Pořád to ještě musí víc škrábat, tlačit a bolet, než moje naškrobená nová košile! A já v této chvíli pochopil, proč se vzadu nakrčují a vpředu tlamu zdvihají, neboť v obou našich případech příčiny i následky byly tytéž. Od oněch dob patřím na buvoly nejen s větším porozuměním, ale i soucitem.
Časem se k tomu přidružila i úcta, neboť jsem u nich nalezl i stopy značné inteligence. Když jsem se jednou
170
za poledního vedra plahočil rozpálenou skopskou uličkou, úpalem všecek zpitomělý, měl jsem radost, že mne napadlo, abych šel těsně při zdi. Byla sice horká a stín, jejž vrhala, byl úzoučký, takže mne mohl pojmouti jen asi zpola; ale bylo tam přece jen snáze. A co se tak jako mátoha se sklopenou hlavou vleku, vrazím málem do osamělého čtvernohého chodce, jehož široké břicho se dřelo o zeď, až to chřestilo, jen aby se uhnul co možná žáru. Šli jsme proti sobě a mohla nastati otázka, kdo komu ustoupí. Ta by však nebyla bývala teď na místě. Poněvadž jsme v tomto případě prokázali jinak stejný stupeň inteligence, šlo o to, abych v zájmu lidského důstojenství zvítězil nad ním převahou především mravní: jako moudřejší jsem ustoupil.
Jindy jsme se vraceli s polodenního výletu a s námi stádo buvolů; oni syti a my lačni, neboť šli s pastvy a my teprve na ni. V městečku se počali pomaloučku jeden po druhém ztrácet. Jednotlivci odbočili s cesty, postavili se před chalupu, a zdvíhajíce tlamu, prohlédli si opatrně číslo. Pak zabučeli, a když to nestačilo, trkli do vrat a trpělivě čekali, až se jim otevře.
Mně při těchto výjevech, jež jsou samy sebou zajímavé, nejvíce imponovalo, že se buvoli tak dobře vyznali v číslech. Čtenář, jenž viděl počítajícího psa nebo koně, snad pohrdlivě při tom pohodí hlavou. Tomu musím však sděliti, že zde je zvíře postaveno před mnohem těžší úlohu, a to proto, že zde — nevím, z jakých rozumných důvodů — bývají tabulky s čísly přibity někdy opačně. A nyní si představme, i když převrácená nula zůstane nulou, cože si má myslit ubohé zvíře při 6 nebo 9, když jedna číslice je převratem druhé?! A přece se buvol, jak zjištěno, nezmate nikdy! To nelze vůbec dostatečně vyzdvihnouti a oceniti.
Nemíním šířiti mínění, že by snad buvol intelektuálně
171
člověka převyšoval. Toho byl podán důkaz, když jsme se i my dostali před svou hospodu, kde jsme zarazili. Bezděky jsem se po zbylém stádě obrátil a slídil, zdali tam vzbudí pozornost zase naopak náš čin. Ani potuchy! Tedy: schází jim schopnost, aby uznali též duševní vyspělost jiného. Nesporný důkaz jejich rozumové méněcennosti.
Jedni nad námi, druzí pod námi — tak jsme se blížili ke klášteru Treskavci.
Blyští se ve výši naší Sněžky v žulových skalách, jež svou divokostí prozrazují již z dáli svůj sopečný původ. Jsou opakem okolních břidlicových a vápencových horstev, které hledí na rej skalisek a balvanů, podobných zkamenělé satanově veselce, s klidem svých jednoduchých velikých linií; snad proto, že jsou vyšší, a spíše ještě, že jim široce rozvětvená prilepská dolina zabezpečuje dostatečný odstup od nezvedené chásky.
Nás ona k sobě naopak láká. Její prvý stupeň z jihu je vrouben troskami hradu Králevice Marka jako vyžehlá čelist lebky vykotlanými stoličkami; na druhém stupni je starý monastýr, cíl naší pouti; na třetím se pak tyčí štít Zlatovrch se zlatým jablkem (tajeným) a s jiným povídáním a podíváním. Od něho na severovýchod je na příklad horstvo Babuny, kde poslední zbytky bogomilců čili patarénu (středověkých snílků náboženských a předchůdců Albigenských a Valdenských) sváděly poslední zoufalé zápasy a odkud se jim i dostalo zdejšího názvu: babuni.
Cesta jen pro chodce nebo pro jezdce. Bojiště Kyklopů. Balvany rozmetané zůstaly někde ležet v poloze
172
tak vratké, že se bojíme, aby se nesřítily do hlubiny, když o ně naše zvíře zavadí zadkem.
Byl bych málem nadepsal tuto črtu víc naduřele než původně: Mezi nebem a zemí, ale v zápiskách jsem zahlédl poznámku: »...sedm orlů nás stále provází jako šik aviatiků; snad nám chtějí poskytnout čestný průvod až do kláštera...« a tak jsem nadpis změnil veden domněnkou - jako plodem zralé pozdější úvahy - že za onu čest jsme měli býti vděčni jen své jezdecké nešikovnosti, která asi vzbuzovala v dravcích naději, že nás co nevidět v některé rokli budou moci rozklovat a sežrat.
Jsouce středním článkem různorodé a nerovnocenné stupnice, nebyli jsme v jejím středu (z čehož by nám ani nebyl kynul žádný prospěch), nýbrž v nedůstojně těsném blízku oněch tvorů, jež jsou považováni duševně za rub lidského umu a vtipu. Ale okolnosti nám nedovolovaly, abychom rozjímali o otázce prestiže; byli jsme rádi, že nás oslové dobře nesou. Řekl jsem si: skromnosť šlechtí a vypial jsem se hrdě na posmívaném zvířeti.
Tenkrát jsem netušil, že den nato v těchže skoro místech budu ztrestán za to, že jsem náš vzájemný poměr — svůj a oslův — nesprávně a nespravedlivě odhadoval. Je mi trapné o tom vypravovati, ale činím to za pokání.
Poněvadž se nám v klášteře, kamž jsme se vypravili jen lehce, na pouhou návštěvu, dostalo krásného přijetí a poněvadž jsem spolu shledal, že by se zde mohly nejen sbírati písně, ale i dalo malovati, vydal jsem se druhého dne pěšky pro nářadí do Prilepu, kde mi zůstala zavazadla. Zde jsem (po velké sháňce) našel povoz, jel s věcmi zpět do Dabnice pod Zlatovrch, kde nám milý kněz (představený) předevčírem byl poskytl nejen nocleh a pohoštění, ale opatřil i průvod a zvířata,
173
17. Dabnica, ves pod Treskavcem
a odtud jsem mínil — na oslíku a s průvodcem — ještě před slunce západem dostati se zpět do kláštera.
Zklamal jsem se však. Kněz tentokráte pokrčil rameny a pravil: »Zítra je v Prilepu trh a ničeho pro tebe nenajdu.«
To byla rána. Bylo již pět hodin (v druhé polovici srpna) a do kláštera (pro mne) bylo třeba aspoň dvou hodin.
»Chceš-li jeti sám,« pravil starostlivý muž, půjčím ti svého osla a vrátíš mi jej zítra po klášterním chlapci.«
»Sám? Což trefím?«
»Ty ne, ale osel.«
»A moje věci?« (Měl jsem plátna, rámy, skřínku, stojan atd.)
»To se vše srovná a naloží.«
174
Silný vítr, jenž toho dne stále vál a nahoře musil býti mnohem prudší, sice sliboval, že mne bez slitování shodí i s oslem se stráně, jen co se bude moci pořádně do napiatých pláten opřít, ale mně bylo hanba odmítnouti nabídku;a poněvadž nebylo radno již tratiti ani chvilky, rychle jsme věci nakládali, vázali a vyrovnávali, načež mne společnými silami na osla vysadili. Pak mi zandali do provazových ok chodidla jako do třmenů, provaz, uvázaný zvířeti kol huby, dali mi do levice jako »otěže vlády« a do pravice vtiskli prut na znamení mé vladařské moci.
Pouze na znamení. Ve skutečnosti mne — t. j. osla — dovedli až ke stráni, aby se moudré zvíře (na důkaz, že j e moudré) třebas nevrátilo.
Postrádaje (aby byl obraz úplný) před sebou jen ještě nějakého Don-Quijota, vydal jsem se, vlastně byl jsem vydán na cestu.
Konečně nebylo to tak zlé. Inteligentní zvíře, sotva ucítilo pod svojí stejně něžnou jako pevnou nožkou svah, počalo chutě stoupati, občas odfrkujíc; nemělot toho na sobě zrovna málo.
Jeli jsme poměrně dobře. Jen kde byla stezka jarními přívaly příliš poškozena, hladký a strmý kámen působil zvířeti rozpaky, až se mi zatajoval dech. Tenkrát jsem nabízel němému tvoru různými způsoby svoji radu a naznačoval, kudy by dle mého — ovšem jen lidského — rozumu měl kráčeti, ale naše mínění nikdy nesplynula. Nasadil nožku, kde sám chtěl, a frkaje, vyhoupl se náhle, hodiv zadkem i mnou, a již to šlo zase kupředu a vzhůru.
Výborný tvor, jemuž jsem se v duchu klaněl, vzbuzoval jen jednu obavu: aby, jda těsně při skalách a křovích, neprorazil pláten. Také se mohla zavazadla utrhnout a rozsypat.
Šťastně jsme se však vydrásali nahoru, t. j. na půl
175
cesty, odkud se vidí klášter, k němuž pak vede cesta skoro rovně. Slunko sice již zašlo a bylo zřejmo, že za světla monastýru nedostihneme, ale zato se vítr ztišil a zbloudění nehrozilo. Tak jsem se oddal bezstarostně obrazům velkolepé, zlatou večerní oblohou překlenuté přírody. Zejména poutala dvě ohromná skaliska, rýsující se přede mnou ve fantastických tvarech dvou pohádkových ropuch, tak nápadně stejných, jako by to byli samec a samice.
V úžlabině mezi nimi vztyčili se náhle dva červíčkové. Byli to mladíci, z nichž v jednom jsem rozeznal svého syna. Vyhlíželi mne.
Nebylo sice naděje, že by mne v šedém šatu na šedém oslu v šedém šeru rozeznali, ale mával jsem přece kloboukem. Při houstnoucí tmě v neznámém kraji, kde jsem dosud nepotkal živé duše, bylo by bývalo příjemné setkati se s hochy; a zdálo se, že se tak i stane, neboť brzo poté zmizeli. Ale když se tam ponějaké chvíli objevil syn opět, teď již sám, naděje mne opustila.
Nezkalilo mi to však nálady. Bylof jisto, že nic již nemůže zhatiti zdárný můj návrat — když tu osel, sotva čtvrť hodiny před cílem, počne zahýbati příliš nalevo. Bylo to blízko žab, jež zatím vzrostly v obrovské hrady, a já věděl ode včírka, že se tu cesta, stoupajíc, nejen poněkud zakrucuje, ale i rozdvojuje. Jižní rameno jde do Prilepu. Což, aby se tam tak osel rozběhl? Vždyť by běžel s kopce! Ostatně, kdo mu řekl, že má jiti právě do monastýru? Zatáčí k Prilepu vždy více a my máme klášter již zcela za zády! Marně ho hledím stočiti vpravo. Také se v šeru cesta úplně tratí. Rád bych se poučil, jedeme-li dobře, ale cesty vůbec nelze rozeznat nejen pro tmu, ale také, že jsme se octnuli na velikých kamenných plošinách.
Seskočím dolů, abych stočil osla násilně vpravo
176
17. Venkované v Bitolji.
--------------
k žabám, kol nichž se těsně s druhé strany vine cesta do kláštera, již tak blízkého. Neníť možno tím způsobem chybiti! Hulákám z plných plic, táhnu zvíře vší silou opačně. Ale osel vzepřel všecky čtyři a ani se nehnul. Nerovný zápas nerovného páru trval dlouho. Konečně umdlen, musil jsem ustati.
Osel s libostí si odfrkával a já, vědom si směšné situace, smiřoval jsem se s hloupou skutečností, že zde, u samého cíle, budu as nocovati pod širým nebem — když mne napadne stkvělá myšlenka: což abych působil na osla zezadu? I lidé bývají někdy s oné strany přístupnější důvodům, jsou-li pádné. Snažím se pěstí, prutem, strkáním a řvaním získati osla pro své názory, a ajta! Zvolna sice, ale přece poddává se tvrdohlavec a my se v brzku ocitáme na skutečné cestě, jež nás za nedlouho dovede ke klášterním vratům.
Stanu, zatluku a čekám unaven, spocen, v hrdle Saharu.
Vráteň, tázavě kňourajíc, se otevře a usmívající se bratr Modest se synem mne pozdravují. Sípavým hlasem prosím rychle o trochu vody. Po prvé v životě jsem poznal, co značí míti hrdlo skutečně vyprahlé.
Skládám věci s osla, podají mi sklenku a já, srkaje opatrně doušek po doušku, povídám stručně svůj příběh. »U samého téměř kláštera řvu a dřu se s oslem skoro půl hodiny!« zakončuji stesk.
»A zbytečně,« povídá s tichým úsměvem bratr Modest. »Měl jste nechat osla oslem a do ničeho se mu neplést. On by neprovedl žádné oslovství...«
»To přenechává nám, lidem — vím,« mručím pro sebe.
»V těch místech je opravdu veliký zákrut,« vykládá dále Modest. »Ale do Prilepu by se odtud osel nebyl pustil. Tolik rozumu má.«
Můj příběh bavil při večeři. Osel byl hrdinou večera.
177
Dím na konec skoro dopáleně: »Nuže dobrá; chápu, že se člověku říká: osle! Ale pak mi řekněte, proč se tak říká — oslu?«