VII. V PRÁCI
1. Písničky (179)
Vlak vjížděl od severu do kačanické průrvy, kterou si říčka Lepenec vyhlodala odnožím blízké Šarplaniny. Spěchal na jih do Skoplje. Zírali jsme lačně z oken; jednak oslňující úplněk z horských kulis vyčaroval luzné obrazy, jednak nás průvodčí vlaku upozornil na drobnůstku: hned za Kačaníkem, u samého vjezdu do těsniny, uzříme prý tulbu (hrobku) Musy Kesedžije, násilníka, který soužil kraj, až si naň Králevic Marko konečně došlápl a po úporném zápasu ho skolil. Musa platí Moslimům za světce a ti, když tudy jedou, házejí z vlaku na hrob peníze.
Za rozpálenými, planoucími vápenkami se nám vskutku kmitla hrobka, ale jen jako když šátkem mávne. Mnoho jsme z ní neviděli. Také jsme neslyšeli cinknout peníz, snad pro hluk vlaku. Ale zůstali jsme civět v oknech dále, ovíváni příjemným vánkem a opájeni krásou úplňku, jehož stříbrno na stěnách bílých domků jako by se měnilo v nažloutlou smetanu.
Teprv ve stanici, před níž trať opouští údolí, aby se vynořila ve skopském širokém Blátu (sice otravně zimničním, ale za takové noci omamně krásném), vyrušil nás ze snění nový dojem. Tentokráte sluchový. Na zastávce umlkl hřmot ocele a dech stroje, ve vzduchu jen zůstal se vězet překrásný zpěv. Melodie se mírně vlnila jako jezerní hladina, čeřená labutí. Vykloníme se z vlaku, vystavíme temena měsíční koupeli a nasloucháme zvukové illustraci kouzelného večera.
179
Nápěv jednoduchý, ale zvláštní, jenž by dovedl žhavým citem roztaviti zlato. Vdíral se v nitro a zmocňoval se ho. Kdo to kde zpívá? Chci vyletět. Ale průvodčí mne zadržuje: »Už jedeme!« Bylo by sice ještě možno vyhodit zavazadla a vystoupiti, abych zpěváka ulovil, ale mám být dnes ve Skoplji a tak se smiřuji s osudem, určitě rozhodnut, že si sem ze Skoplje zvlášf zajedu. Jsem však tolik rozrušen, že se mne průvodčí ptá: »Co se vám stalo?« Myslil, že jsem něco ztratil.
Vyvedl jsem ho z bludu, načež on mne vyprostil z mého: »To má zdejší přednosta gramofon. Když vlak vjíždí do stanice, tak jej spustí. To byla turecká píseň. On má takové rád...«
Takhle to dnes dopadá s naší písničkářskou prací. Ke všem bezčetným trampotám a překážkám ještě takovéhle zmatky! Co chvíli se někde nechám nešťastným Edisonovým vynálezem napálit, že pátrám po zpěvákovi a najdu mašinu, jejíž název si Bosňáci přizpůsobili, říkajíce (někdy velmi vhodně) gromofan.
Nejlépe se mi zapisují písně, když mohu své notaření spojití s malováním. Na příklad v Kukurečanské ulici v Bitolji jsem maloval na dvoře a v sousedství zpívalo vyšívající děvče. Písně jihoslovanské jsou z pravidla dlouhé a tak si jednodušší nápěv mezi malováním zapamatuji nebo tajemnější a složitější rozluštím; potom pak seznámen již s okolím, poměrně snadno získám zpěvačku a dostanu se k práci.
Arci není maličkosť, zastávati oboje najednou a to při nápěvech pro nás tak zvláštních a ke všemu velmi rozmanitých.
Představme si národopisný obraz Makedonie, jejíž slovanská polovina ve své jednolité ploše je protkána na venku cizorodými ostrovy a ve městech jinojazyčnými čtvrtěmi Arnautů čili Albánců, Cincarů čili Aromunů, Turků, španělských Židů, Řeků a Cikánů. Většinou
180
se liší krojem a náboženstvím a tudíž i zpěvem a hudbou. Je tedy předně otázka, co se má rozuměti makedonskou písní?
Já tím pro sebe rozuměl zpěvy tamního slovanského lidu a za znak mi musil stačiti slovanský tekst. Při tak mnohonárodní strusce nelze si osobovati na ráz právo, aby se rozsuzovalo, co kterému národu patří nebo dokonce, co je přechodním tvarem. Také není žádným neštěstím, když se mezi vlastními domácími nápěvy octnou nápěvy cizí. Jsou jen dokladem, k jaké směsici došlo. Až bude dosti látky sebráno a probadáno, rozhodnutí přijde samo.
Jeť Balkán po té stránce zvláštní zemí. Rozmanité kulturní proudy zde nedovedly národopisnou rozmanitost smazati; nevedly k šedému, bezbarvému mezinárodnímu těstu, jako se děje většinou se vším, co se dostane pod stoupu západoevropské kultury. Balkán je zemí klasického individualismu, uchovalých a vyhraněných osobitostí, jednotlivých i souborných. Balkán, na rozdíl od poloostrovů apeninského a pyrenejského, neměl nikdy žádného skutečného střediska a jediní Římané jej koncem starověku celistvě ovládali. Ale Římané nebyli žádný národ, nýbrž jen obdivuhodný kulturně politický živel se světovládnou mocí. Nevědomky, ale živelně, potírali nacionalismus a nahrazovali oktrojovaným internacionalismem (čehož mocné stopy se dosud ve vědě zachovaly). Upevňovali svoji moc jak nejdále mohli a země hospodářsky vykořisťovali. O více se nestarali. Také Byzantinci, vedle vykořisťování, se uspokojovali jen uznáním svrchovanosti, někdy velmi povrchním. Když pak přišel Turek, výlupek všeho konservatismu, byl jen rád, když se vše nepoturčilo, aby mu zbylo potřebné otrocké ráje. Nechával zásadně vše, jak bylo, a jeho vkus a móda se šířily nikoliv násilně, nýbrž jen kouzlem svého půvabu,
181
malebností a jemností. Jeho vliv vnucuje nám srovnání Východu se Západem. Onen, ponechávaje každého samému sobě, působí na cit, tento drsně vyhlazuje profil lidstva a obrací se výhradně k rozumu.
Příchod Turků, naplněných odporem k Západu, značil pro Balkán skleněné víko na zahradníkově pařeništi, pod nímž se všemu daří, kde se vše uchová.
Makedonie je Balkán v malém. Zde jsou všecky jeho národnostní prvky zastoupeny a to přibližně ve správném poměru.
Arci je třeba vytyčiti pojem Makedonie, což je dnes obtížnější než před světovou vojnou. Tehdy byla celá, i se Starým Srbskem, pod Turkem a mohlo se říci: od Šar-planiny a srbského království na jih k moři a od Albánie na východ k Rodopám a k řece Městě je Makedonie. Dnes je však Makedonie rozdělena ve tři části, z nich nejmenši má Bulharsko, největší Jugoslávie a ostatek Řecko.
Stanovisko národopisce nemá s politikou co dělati, neboť jsou jen vzácné případy, kdy se správní celky kryjí bezvadně s jazykovou hranicí. Politikové by si ovšem přáli, aby se globus jazykově podobal několika lánům řepných či žitných polí dle zájmu toho kterého velkostatkáře; ale to nejde. Národopis se takovým tužbám těžko podrobuje. Na Balkáně obzvláště. Zde je každý kraj osobitým celkem a ani Makedonie jím nepřestává býti po svém rozdělení při vší své vnitřní mnohotvárnosti. Je národopisnou mosaikou, na jejíž slovanské ploše jsou drobné cizí ornamenty; je mramorem, jehož slovanský podklad je pestře žíhán jinými živly.
Že tyto žíhy nesplynuly, to je vinou či zásluhou balkánských poměrů. Nepřekáží tu tak jazyková různost, neboť lid, pokud jde o mužské pohlaví, je tu obdivuhodným polyglotem, ale různost plemenná, náboženská
182
a krojová. Zejména poslední stránka tvoří sice tenkou, ale neprostupnou stěnu. Lze stručně říci, že se různé kroje mezi sebou nežení a nevdávají. Je tu odpor tak říci živočišný, tělesný, hmotný.
Z něho však nelze vyvozovat i osamělost duševní. Fluid lidského ducha je všemocný, vše pronikající. V tom smyslu se i zde děje jisté křížení. Děje se ve vlnách zblízka neznatelných, atmosférických, jež dovedou tvrdou zevní formu zachovati, aby jejich obsah prostoupily a po případě změnily, jako se to děje v zemské kůře. Není to účinek vyrovnávající, nivelisující (ten zde obstarává jen západní kultura evropská), nýbrž ústrojně působící a někdy spíše ohrožující. Jako u zahradníka, jenž pel uměle střídá: květ zachován, jen barva změněna.
Odtud nejen lepotvárnost, ale i mnohotvárnost makedonské písně, zásadně sice jednohlasné, ale bohaté na tóniny. Kromě tvrdé a měkké jsou zde skoro všecky staré a též tónina orientální, se dvěma zvětšenými sekundami. Přečetné jsou rytmy, jichž bohatost postupuje na Balkáně od západu na východ, zejména od řeky Moravy v Srbsku, kde počínají bývalé bulharské kraje, v tom se pojí makedonská píseň jasně k písni bulharské.
Rovněž stavba nápěvů je nezkrocená a časomíra nevyčerpatelná. Melodicky je píseň dosud živá, to jest měnivá, a ztrnulost je poměrně nejzřejmější u popěvků, jež jsou vázány na území a na obřad. Písně, jež se pějí kdekoliv a kdykoliv, jsou měnitelnější a poskytují přečetné obměny (varianty).
Mluvil-li jsem o oprašování květů cizím pelem, řeknu též, že je tu živel, jenž obstarává úlohu čmeláků. Jsou to — Cikáni. Konajíce vše, jsou především hudebníky. Nikdo se bez nich neobejde, af křesťan nebo moslim, Arnaut nebo Cincar. Cikánské kapely musí
183
se zúčastniti slavností, poutí, svateb číkolív. Pozůstávají ostatně jen z velikých bubnů a jazýčkových píštal, zvaných zurly. Hrají každému, což jeho jest. Ostatně opatřují, ve spojení se svými jinými soukmenovci, celý Balkán hudební amalgamou, již dokonale odděliti od původního bude úlohou budoucnosti.
Ale ani ti nezmohou, aby splynulo vše, co spadá v hudbu. Je věru velmi zajímavé, že jejich hudebních nástrojů nikdy neužívá slovanský sedlák nebo Arnaut. Ti si dají topanem a zurlou posloužiti, ale nehrají na ně, tak zase jako cikán neužívá jejich nástrojů. Ty jsou: u slovanského sedláka dudy a dřevěné píštaly (popřípadě dvojpíštaly), duduk a šupeika, u Arnautů kavala.
Nástroj, u nás zvaný srbské gusle, se zde v lidu naprosto nenajde. Také jsem nepostřehl tamburice a jejich odrúu: šargií a bugarií, neužívá-li se jich v tureckých domácnostech, jež mi byly nepřístupné. Zato nacházíme malý trojstrunný nástroj, který prostupuje celý Balkán od Dubrovníka přes Albánii a Makedonii až do Bulharska, kde sluje gadalka (česky přetvořeno: houdelka, tedy housličky), v Dalmacii pak vijalo nebo lirica.
*
Nápěvy jižních národů — ač by jas a žár slunce vzbuzoval jiné očekávání — jsou většinou rázu smutnějšího než písně národů severních. Nejveselejší tamní popěvky jsou pro seveřana tesknými a naopak naše nejsmutnější jsou modrým nebem proti chmurám a mrakům jižních vášnivých vzlyků.
Makedonská píseň nečiní rozdílů, jenže je to u ní zjev částečně pochopitelný. Úpěnlivé stenání žen a dívek nebo ohnivé zpěvy bojovníků jsou svědectvím stavu, v němž Makedonie — a s ní Staré Srbsko —
184
tkvěly pod tureckou vládou nejdéle ze všech tamních slovanských národy Její osud byl pak o to horší, že zápasila kromě s Turkem ještě s Řeckem; ba — což bolestnější — nezřetelností jazykových hranic, jež mizí v mlhavých přechodech, byla zavlečena do bratrovražedného zápasu srbsko-bulharského. Jižní ohnivá krev snadno volí za obhajujícího advokáta a rozhodujícího soudce — prach a olovo. Nedivme se potom žalozpěvům jako tento:
Tři jsou vám pusky zahoukly,
tři jsou junáci
— ach, můj bože!
— padnuli.
Tři jsou junáci padnuli,
tři jsou vám matky
— ach, můj bože! —
zalkaly.
Neuchlácholíme osiřelou lkající dívku:
185
Nežaluj, mladá děvo, nežaluj,
neroniž slzí krvavých!
»Jak nemám plakat, jak nenaříkat,
neronit slzí krvavých?
V noci nám žalostnou zvěst přinesli,
tatíčka Turci zakláli.«
Osud bojovníkovy ženy líčí píseň:
Plakala vdova v žalu svém
tam na pomezí tureckém.
»Povstaň mi, povstaň, Stojane,
pohlédni k žene ubohé,
k těm sedmi, osmi sirotám
z nichž jednu ještě kolébám!«
186
— Nemohu povstat, ženo má!
Brání mi kule turecká,
vnikla do srdce, v ňadra má. —
Bojovníci se z jara vždy scházeli v horách, v hlubokých lesích. Proslulou je hora Pirin v bulharské Makedonii. O ní se pěje:
Pirine, horo vysoká,
ach, ty má horo překrásná!
V lahodném chládku tvém stinném
útulek najdou hajduci.
Na tvojí trávě zelené
pasou se milé ovečky.
V létě jsi, horo, překrásná,
v zimě vsak hrozná i strašná!
Následující píseň podává příklad, jak si bojovníci utvoří malou změnou z národní písně — píseň politickovlasteneckou:
187
Ouvé! Jáno! ouvé, milá dcerko!
Stále sedíš, Jáno, u rámečku,
vyšíváš tu prapor makedonský.
Za den dáváš na sto lotů stříbra,
na sto stříbra a hedvábí libru,
nadpis píšeš: Smrt nebo svoboda!
Komu chceš ho, Jáno, podarovat?
Zdali Turkům, zdali kletým Řekům?
Ani Turkům, ani kletým Řekům,
ale povstalcům to makedonským,
co mi bloudí pustými horami.
Zbroj je jim nade vše. Takto ji opěvují:
Což ti není líto tvojí drahé matky?
»Má drahá matka — puška smrtonosná!«
188
Což ti není líto tvojí drahé sestry?
»Má drahá sestra — broušená Vsavlicka!«
Což ti není líto tvojích drahých bratrů?
»Mí drazí bratří — patrony drobné!«
Což ti není líto tvojí drahé milé?
»Má drahá milá — hora zelená!«
Baví-li se junáci přece, zpívají posměšek, složený vtipně na krásný a po celém Balkánu, od Černé Hory až do Bulharska rozšířený zpěv o raněném junáku, úpějícím bolestmi:
189
Ajta, slunce zašlo
mezi dva pahorky.
A mezi pahorky
zelená je louka.
Ajta, na lučině
vysoké topoly.
Ajta, pod topoly
vysoké jsou stany.
Ajta, pode stany
Bohdan churav leží.
Ajta, zub ho bolí,
zoubek, filigránek.
Ajta, zavolejte
silného bradýře!
Ajta, ať si vezme
kleště od kováře!
Aby mu vypáčil
zoubek filigránek!
Řidčeji zanotují nějakou milostnou, které propůjčují velkorysý nápěv, vyjadřující vášeň jižního člověka:
Oj, děvenko bulharská,
ty bulharské děvčátko!
Ukaž mi ty černé oči,
at se do nich podívám!
»Nač by ses mi do nich díval,
aj! ty mladý blázínku?
Na trhu je černých hroznů —
což's je nikdy neviděl?«
I když je tekst lehkomyslný, musí být jižní nápěv temně podmalovaný jako obraz starošpanělského mistra:
190
Brala dívka hrozny
bělounké i černé.
V devět soudků lila
to víno slaďounké.
A v desátém byla
bílá pak rakije.
Návyk si tam Dřena,
ej, ze vsi pachole.
Vždycky ráno:
»Ej, dobré jitro, má duse!«
Vždycky ráno:
»Ej, dobré jitro, zloduse!««
Vždycky večer:
»Ej, dobrý večer, má duse!*
Vždycky večer:
»Ej, dobrý večer, zloduše!««
Poslední léta se slyší všude jarý popěvek, roztomilý svojí slovní prostotou a elektrisujícím křepčivým nápěvem:
191
Ušila mi matka živůtek.
Přesila mi sestřin
zedraný,
a na mně je — bože! —
jak nový!
Tohle je formulka písně, která je podobná skříni, do níž se postupně vejde veškeré šatstvo dívčino. Místo živůtek, pěje se dále kabátek, košile, střevíčky, páseček a podobně. [*]
Písničkářovy totiž.
Některé bych byl mohl nazvati svatebními, ba mohl bych tady právem mluviti i o probdělých nocích svatebních, kdyby se mi neprotivilo vzbuzovati ve čtenáři naděje nesplnitelné.
Bylyf to jen četné a nekonečné průvody a pochody po klikatých a kostrabatých uličkách rozložitých městeček,
*. Viz „Písně Makedonské" pro zpěv a klavír s úplnými původními teksty a českými překlady Jana Hudce (kniha XIV Slovanstvo ve svých zpěvech).
192
18. Makedonec z Bufu (v řecké Makedonii).
-------------
pochůzky, jichž jsem se jen ze své písničkářské povinnosti při tamních svatbách zúčastňoval tělem nebo jen duchem a to za dne i za noci. Za dne pěšky a rád, za noci ležmo a nerad.
Že nerad, třebas v posteli, pochopí každý, kdo se vpraví do mé kůže. V dusném nočním horku, přikryt jen organtinem (abych úplnou nahotou neurážel mravního jemnocitu zimničních komárů), snažil jsem se dlouho a usilovně usnouti, když zvenčí zavzněly hlahol, zpěv, hudba: svatební průvod s houslemi, mandolinou a bubínkem se několikráte za noc pomalu blížil a vzdaloval, aby mi vytoužený spánek pokaždé zase odehnal.
Je pravda, že napoprvé jsem se z pracovní horlivosti ochotně hrabal k oknu, ba že bych byl málem býval v rozespalosti vstoupil na spuchřelý a děravý balkon, kdybych si nebyl býval v čas vzpomněl na hostinského, jenž mne při najímání pokoje poctivě před takovým činem varoval; ale když jsem později, ulehnuv, se snažil zuby nehty přivábiti anděla spánku a opět, zpola již dřímaje, zaslechl týž hluk a tytéž dvě, tři melodie dokonale mi již známé, a když se tato slast opakovala několikráte za noc, pak jistě netřeba, abych se omlouval, že moje badatelská vášeň se počala mírniti a že jsem motivky a popěvky, stále se opakující, neprovázel již odbornickou pozorlivostí, ale jen skřípěním zubů a tichým hromováním. S trpkým úsměvem jsem vzpomínal na radost, kterou mi ráno byla způsobila zpráva, že se dočkám ve Struze svatebních radovánek. Teď, zmítaje se na žhavém lůžku, týral jsem v bezesné noci svoji mysl marným luštěním různých záhad lidstva, jako na příklad: proč ve dne horko dřímotu láká a v noci odpuzuje?
A to byl teprve předvečer svatby, jež se bude konati zítra a slaviti se tím způsobem několik dní, ba —
193
ó hrůzo! — několik nocí! Jaké rozčarování! Či snad i ono by mělo přispívati k úplnosti svatebních dojmů?
Ostatně svatba ve Struze (v městečku na severním břehu překrásného Ochridského jezera půvabně rozloženého) začala druhého dne pěkně a zajímavě. Byla neděle, slunce plálo a nebe se smálo. A s ním celá Struga. Lidé, hlavně ženské, stáli ve dveřích a na rozích, čekajíce na průvody, jež se co chvíli někde za rohem objevily a ulicemi procházely.
To ještě nebyla svatba. To se jen snášely dary pro nevěstu.
Jak jsem litoval, že tu nebylo mistra v popisu maloměstských svateb, našeho Ignáta Herrmanna,aby vylíčil, jak uoveue taková Struga buditi zájem nejširší veřejnosti pro své svatby! Ani se nenadějete, a z uličky se vyrojí zástup s muzikanty v čele a s kýmsi, jenž za hudbou kráčí s důležitým výrazem v obličeji a s lesklou vázou, mosaznou konvicí, měděným tácem nebo lesklou lampou v ruce. Ano, pane Ignáte Hermanne: s lampou! Jako u Kondelíků! Vypadalo to jako plagiát Vašeho rozmarného díla; ale nebyla to duševní krádež. Vaší knihy zde neznají. Neznal ji ani můj průvodčí, když mi šeptal: »Někdy se někde sejde tolik lamp, že nevědí, co s nimi.« Byl to jen čtverák, jenž — jako Vy — rozuměl humoru života, jak to dokázal další poznámkou: »Takovýhle rámus se s těmi dary dělá teď, a po svatbě se pro ně strhne třebas ještě větší...«
Když jsme se o polednách seskupili ve velikém polokruhu před nevěstiným domem, sestavoval se tam právě průvod, jehož středem byl trpělivý koník. Na něj se stlaly opatrně a se zjevnou okázalostí věno a výbava. S jedné strany se vázaly koberce a hedvábné prošívané pokrývky, jejichž žluť a červeň na palčivém slunci oslnivě plály; s druhé strany se vázala truhla
194
s prádlem a šatstvem. Mezi obojí se kladly nahoře malé polštářky, kterým teď neslušel název podušek, když byly určeny k sezení. Na ně byl posazen asi tříletý buclatý hošík, prý aby prvorozenec byl mužského rodu (a zatím je to přežitek z dob, kdy chlapec značil Amora).
Když se ve dveřích objevili snoubenci, otec je poházel cukrem a drobným penízem (význam samozřejmý) a průvod se rozdělil na dva proudy. Koníček s menší skupinou odvážel poklady do domu ženichova a snoubenci se svatebčany se ubírali do kostela.
Kostel ve Struze je velmi veliký, ale v parném dni a za nácpy v něm nevydržíme. Poněvadž pravoslavná církev si potrpí na dlouhé obřady, nedovedli jsme vyčkati konce. Byli jsme jen účastni svěcení a sypání žita a vyslechli otázky a pokyny, jež se udělovaly snoubencům a to hlavně nevěstě.
To bylo zajímavé a to tím více, že úloha poučujícího mudrce, nevím z jaké příčiny, byla přidělena ministrantovi, klukovi, jenž tu vypadal jako dvanáctiletý Ježíš v chrámu; jenže ne tak moudře, třebas se k tomu byl tvářil nadlidsky vážně. S komickou smělostí a neodolatelnou důležitostí se snažil zbarviti svůj chlapecký alt ve stařecký bas a s neúprosnou přísností napomínal nevěstu, aby byla svého muže vždy poslušná a vždy jemu věrna.
Při těch laškovných slovech, dusnem, vedrem a potem mořeni, síly opustily nás a my chrám.
V pozdním odpoledni jsme se stočili náhodou na břeh Drimu, jenž Strugu protéká, a dostali se bezděčně před dům novosnoubenců. Na jejich počest mládež venku tančila oro (kolo). Nevěsta stála u okna ve svém hedvábném rouše. Nebylo znáti, s jakými pocity sleduje zábavu, nebof ji kryl dlouhý šlojíř, jenž jí slušel.
195
Šlojíř sluší každé nevěstě. Představujef oponu, za níž se skrývá budoucnost novomanželů.
Zakrátko jsme neviděli ani nevěsty. Zakryl nám ji oblak prachu, jež se zdvíhal zpod křepčících nohou.
Když se počal stláti i na mé zápisky, odebrali jsme se, teskně naladěni, domů. To nás tak nedojal obraz zasněné nevěsty, nýbrž jen obava, jak to bude dopadat se spaním dnes a příští dny, když zde svatby tak dlouho trvají? Ó vy horké jižní noci! — vzdycháme v duchu již napřed. Tak krátké a přece k nepřečkání dlouhé!
Vzdychali jsme zčásti zbytečně. Jen jedna zlá noc nás ještě postihla. Druhého dne vypukl požár, jenž strávil čtyři budovy a celé městečko tak poděsil, že na svatební radovánky neměl nikdo již ani pomyšlení.
Nevěřil bych, jak krutý může býti člověk — kdybych to nebyl poznal sám na sobě. Ač jsem stále před sebou viděl v duchu obrazy uděšených tváří a zoufajících postav, přece jen večer, klesaje všecek ospalý na lůžko, jen tak tak, že jsem neřekl: zaplať pánbůh, že hořelo — — —
Jsme my lidé přece jen velcí mizerové!
Plesky? Třebas. Však stesky? Proč? Vždyť hned od počátku se mi hrnul úspěch za úspěchem, že bylo se obávat, abych pro ně — pro úspěchy — nemusil vůbec přestat pracovat!
Není nesmysl, co pravím. Všeho moc škodí; i úspěchů. Pokračují-li, prošedše vrcholem, musí nutně sestupovati. Je to zákon roztočeného kola, zbaveného tíživých předsudků, co je »nahoře« a co »dole«, což
196
je stav sice ideální, ale pro vezdejší život velmi neuspokojivý, neboť značí zmotanosť a zmatenosf.
Arci zřetelnost této nedosti zřetelně vyslovené pravdy vysvitne teprve po přečtení tohoto, jak uznávám, dosti zmateného vypravování.
Šel jsem do končin, kam malířova noha málo kdy vstoupí a neměl jsem ani potuchy, jak to bude s mojí prací — a nastojte! Naše zavazadla, pokrytá silnou vrstvou prachu, byla ještě přivázána na autu před hospodou, když jsem, neznámý, měl již model! A jaký!
Bylo to v mé první zastávce, ve Struze, v městečku pohodlně rozloženém v zelené nížině u výtoku Černého Drimu z jezera Ochridského. Přijeli jsme sem od severu údolím, jež bývalo kdysi dějištěm bojů slovansko-albánského hrdiny Skanderbega (jak o tom svědčí dosavadní pozůstatky jeho hradů) a které dnes tvoří hranici mezi Albánií a Jugoslávií.
Pelášili jsme sem ze Skoplje od časného jitra a nebylo divu, že jsme se zde zastavili (cestou do Ochridu) tím spíše, že zde měl náš řidič příbuzné a že jsme zde mohli dostati rybu. (Od Qostivaru jsme nezavadili o obstojnou hospodu!)
Struga, starobylé panagjurište (tržiště), byla by nejrozkošnějším koutem světa, kdyby měla, co nemá, a neměla, co má.
Je proslulá předně svojí zimnicí. (Když jsem se ptal zdejšího úředníka, jak se mu zde žije, řekl: »Dostávám každý měsíc 2.500 dinárů a zimnici.«) Dále je proslulá rybami, hlavně pstruhy a úhoři, k nimž možno míti nejen lásku, ale i úctu, neboť jsou předmětem státního monopolu, čímž získávají dvojnásobné vážnosti a vzácnosti, když lze si na nich pochutnati jen jako na pytláckém úlovku. Konečně je Struga proslulá jako protějšek českého Varvažova, jehož ženské o sobě zpívávaly:
197
My ženy jsme všecky hezký,
protože jsme varvažovský.
Zpívá-li dále česká písnička:
Kalouskova taky hezká,
protože je varvažovská,
platí podobný článek víry i o všech zdejších dcerách Eviných.
Nepodnikl jsem žádného zkoumání o jeho opodstatněnosti, ale budiž po boží pravdě řečeno, že platil o prvé Stružance, která — obrazně mluveno — mi padla (jako malíři) do klína.
Bylo to zásluhou našeho tamního hostinského. Když slyšel, že jedeme do Ochridu, vybízel nás k pobytu ve Struze a ukazoval nám své světnice. Když jsem mu slíbil, že se sem vrátíme, ptal se, jak dlouho bychom zůstali. Když jsem řekl, že to bude záviseti od toho, najdu-li pro sebe práci. Ptal se, co chci dělati. A když slyšel, že malovati a to k tomu cíli, abych pak vydal knihu s obrázky o Makedonii, zajiskřily mu oči. »To musíš vymalovati moji ženu! Užasneš, jak jí to sluší v nedělním šatě!« A hned mi ji s nadšením popisoval. »A najdu ti i jiné lidi k malování,« dodal horlivě, teď už nikoli jako zamilovaný manžel, ale jako podnikavý živnostník.
Líbila se mi taková řeč a slídivě jsem se rozhlížel po hospodě, uzřím-li svůj příští model; ale marně. Kristo posluhoval hostům sám a sám nám také upekl pstruhy.
Nebylo však příčiny, abych mu nevěřil, a protože náš šofér potvrdil vše, co byl Kristo řekl, přijel jsem po několika dnech z Ochridu se svým nádobím.
Goluběnka — tak znělo jméno mého modelu — byla opravdu sličný zjev s velkým hnědým okem a se
198
směle klenutým, téměř spojeným obočím, opřeným o něžně modelovaný nos jako o důstojný pilíř. Líce tvořilo libý ovál, v němž se rděla zvlněná linie tenkých rtů.
Seděla přede mnou bočně, ruce složené na brokátové, břitce modré zástěře s velikými zlatými akantovými listy. Upiatý nachový živůtek byl lemován na prsou a na zvonovitých širokých rukávech těžkým zlatým vyšíváním. Světle růžový šáteček byl vpleten na temeně do vlasů a splýval po zádech, čímž uzavíral obrázek, na nějž jsem patřil se zalíbením nejen já, ale i manžel. Jak mu povolání dovolovalo, odskočil, přisedl a pozoroval kmity, šlehy, oblouky a čmouhy, jež můj štětec prováděl ve vzduchu i na plátně.
Vrhl jsem se do práce zuřivě, neboť v takových případech nevíme, kdy a jak se sezení skončí, po případě přeruší, a měl jsem radosť, když po necelých dvou hodinách — při nastalém oddychu — moje plátno budilo obdiv Kristův i Goluběnčin.
Tím však také moje štěstí bylo vyvrcholeno. Úspěchy sice pokračovaly, ale tou měrou se obzor mého blaha počal zatahovati povážlivými mraky. Manželé mi totiž po krátké a tiché úřadě učinili sice lichotivou, ale spolu zdrcující nabídku: abych jim obraz, až bude hotový, prodal.
To byla rána. Osud se rád mstí, ukážeme-li jeho úsměvu záda. Odřeknu-li prostě, Kristo mi sotva najde dalších modelu. Ale již vyhýbavá odpověď nezůstane bez zlých následků. Také bych se s dobrými lidmi nerad rozešel ve špatném. Za to oni nemohli, že mi práce šla hbitě od ruky a že se zde platí za celodenní dřinu deset dinárů ... Co dělat?
Nebylo nesnadné jim to rozmluviti, ale došlo na to, co jsem čekal: má světice neseděla nadál s potřebným klidem ani s touže odevzdaností a já v tušení
199
zlých věcí práci urychloval a omezoval se na nejnutnější, aby mi zbylo jen to, co lze udělati i bez modelu.
Dobře jsem hádal. Odpoledne nepřišla a Kristo ji omluvil. Byl zaražen. Byl jsem připraven, že mi nezbude než vrátit se do Ochridu, ale Kristo, af již proto, že chtěl dodržeti slib, nebo že v něm zvítězil obchodník, opatřil mi dvě zajímavé babky, z nichž do jedné jsem se ihned odpoledne pustil.
A opět úspěch. A zase ohromující i ochromující. Tentokráte o to větší, že babka se na mne nedívala jako na živnostníka, ale jako na gentlemana. Dostávalaf za hodinu pohodlného sedění tolik jak se zde dostávalo za den roboty. Mám prý jí dát obraz zadarmo. Nemá to být pro ni, ale pro děti. »Aby měly památku,« děla s dětským, milým úsměvem.
Již druhé Pyrhovo vítězství, jež jsem utrpěl za jediný den! Tot abych opravdu ujel! A což půjde-li to tak pořád dál? Abych dal Makedonii vůbec vale!
Druhého dne jsem se pouštěl se skutečnou obavou do práce, do druhé babky, kterou jsem nechal přísti. Pracoval jsem rozpačitě. Lekal jsem se zdaru a obával jsem se konce, nehledě k tomu, že poměr k hostinskému se stával stále mrazivější. Váhal jsem bezděky v práci, zadržoval vše, co by bylo s to buditi dojem zakončenosti. Když jsem před polednem babku propouštěl, objednal jsem ji na odpoledne jen proto, abych zbaběle oddálil osud, jenž mne asi zase nezbytně čeká.
A osud mi byl milostiv. Bohužel jenom mně, nikoliv také jiným. Ba jim k velikému zármutku.
Sotva jsme počali po poledni pracovati, slyšíme zvenčí povyk, ryk, zoufalé vzkřiky a volání: »Hoří!«
Hořel protější dům. Byl to Kristův dům (hospodu měl jen najatou).
Zakrátko byla čfyři stavení v plameni. Viděli jsme
200
svého hospodáře, jak z hořícího stavení vyvádí jen svoji matku, jak podpírá omdlévající svoji Goluběnku.
Vše mu tam zůstalo. »I kráva,« řekl mi večer po požáru. Byl bledý a všecek zpitomělý. Vše mu padalo z ruky. Otvíral pro hosta láhev piva - láhev praskla a střepina mu rozryla celý obličej, že byl všecek krví zalitý. Šel do sklepa pro višňovku, kterou sám tak výborně pálil - ale zvrhl nádobu, svíce mu zhasla a všecka višňovka vytekla.
Zsinalý, oči vpadlé, hlavu obvázanou, usedl vedle mne, řka: »Dnes již nesmím nic dělat. Dnešek je pro mne den neštěstí.«
Sbalili jsme ještě téhož večera věci a ráno odjeli.
Při loučení se nikdo již o obraze ani nezmínil. Kristo, chudák, měl hlavu plnou jiných starostí.
Tak mi pomohla z rozpaků »vis major«.
Je pronásledována v literatuře, kde nemůže žádnému ublížiti, ale v životě řádí pořád. Kdybych mohl, zavedl bych opačný pořádek.