PŘEDMLUVA.
Písně této (XIV.) knihy jsou ze slovanského území, známého pode jménem Makedonie. Do balkánské vojny (1913) náleželo pod Turecko, dnes je rozděleno mezi tři státy: Řecko, Bulharsko a Jihoslavii, která dostala největší čásť.
Makedonie je západní čásť nejjižnější končiny slovanského světa, sousedícího zde jižně s Reky a západně s Albánci. Za své jméno děkuje vzpomínce na starověkého makedonského světovládce, Aleksandra Velikého, ale nikdy potom již netvořila samostatného státu, ba, ani žádné politické neb administrační jednotky. Pod Turkem to byly 4 vilajety (gubernie).
Slované sem přišli jako noví usedlíci ve stoletích VI. a VII. a rozšířili se svým časem, když mor kraje ony vylidnil, po celém poloostrově peloponézském (řeckém), ba, dostali se až na Krétu.
Dnes tvoří Makedonie s národopisného zřetele obraz balkánského poloostrova v malém: vedle nadpoloviční většiny slovanského obyvatelstva, souvisle osazeného na venkově, nalézáme zde zástupce všech balkánských národností: Arnauty, Cincary (Aromuny čili Kucovalachy), Řeky, Turky, španělské Židy, Cikány. Ti tvoří zpravidla buď ostrovy nebo městské čtvrti, čímž se udržují.
Makedonie má pro Slovanstvo veliký kulturní význam. Zde vzniklo slovanské písemnictví- Svatí věrozvěstové, Cyril a Methoděj, se svými učedníky, hlavně znamenitým Klimentem, nejen, že vytvořili spisovný jazyk, zvaný starobulharský, staroslověnský, nebo též církevně slovanský, ale učinili jej i jazykem všeslovanským (vyjímaje Poláky). U nás vládl sice jen po nějakou dobu, ale východní a jižní Slované podrželi jej až po naše časy, byť v posledních dvou stoletích již jen jako jazyk církevní. (Jako takového bylo ho užíváno až do minulého století i v Rumunsku.) To je zajisté skutečnosť, která více než postačuje, aby všichni Slované pohlíželi povždy k této podivuhodné zemi s úctou, vděkem a láskou.
Makedonie byla také svědkem prvých rozmachů slovanské státotvorné síly, jež se projevila vítězným zápasem se světovládnou Byzancií, poutající balkánské Slovany. Zápas, počatý v IX. st., byl skvěle veden bulharskými cary Krumem, Symeonem a Samuelem (jenž se v Makedonii narodil, žil a zemřel). Po nich v osvobozovací práci pokračovali neméně zdatně slavní panovníci srbští, jichž řadu koncem XII. století zahájil veliký Štěpán Nemanja. Úspěchy obou slovanských větví byly tak značné, že bulharský car Symeon a srbský car Dušan se mohli již psáti také „cary řeckými"; ale když potom místo Byzancie nastoupilo Osmanství, Slovanstvo nové moci podlehlo. Podlehlo na půl tisíciletí.
Makedonie (spolu se Starým Srbskem) setrvala pod Tureckem až do našeho století. Její osvobozování bylo o to těžší, že měla jařmitele dva: politicky a hmotně Turka, církevně a kulturně Reka.
Nacházíme hojné ohlasy těchto bojů v písních, jež zde slyšíme. Skoro každá druhá pěje o krutých osudech hrdinných bojovníků, o žalu jejich nešťastných rodin. —
O nářečí makedonském nutno říci níže několik stručných slov. Zde jen poznamenávám, že čelní slovanští i jiní jazykozpytci je přiřazují k bulharštině.
S tím souhlasí i povaha nápěvů. Při četných rysech a typech, společných i písním ostatního balkánského Slovanstva, vidíme odlišnosti, které je přiřazují k písním bulharským. Je to zejména rytmika, jejíž bohatosť a rozmanitosť na Balkáně postupuje směrem východním. Přibývá také legatových figur a frází a spolu obohacování takových figur staccatovým živlem (na př. č. 12), přerývání slov (č. 24) atd. (Viz můj spis „Píseň jihoslovanská".)
Ač je zde píseň stále ještě živlem živoucím, to jest stále se měnícím, přece mnohé nápěvy se již dopracovaly stavu pevného, znění utkvělého, jako na př. píseň č. 10, kterou slyšíme již beze změny z úst lidu a vidíme ve sbírkách.
Sbírek ostatně není mnoho. Do nedávná nebylo vlastně žádných. Jen místy se vyskytovaly ukázky písní. Sice sbíral v Makedonii již koncem minulého století Srb St. Mokranjac,
7
ale užíval zápisů jen ke svým skladbám (prý nikoliv beze změny). Makedonský Bulhar J. Češmedžijev má značnou sbírku v rukopise. Po vojně zde hojně zapisoval výborný sběratel dr. K. Manojlovič z Bělehradu, ale bohužel dosud uveřejnil jen málo ukázek. Jiný Bělehradčan, V. Djordjevič, právě vydal obsažnou sbírku s podivným názvem „Srpske národně melodije (Južna Srbija)".—
Písně této knihy jsou ze zápisů, které jsem konal r. 1925 a později. Kde při místním udání není poznámka: Řecko neb Bulharsko, značí to království SHS.
Abych upozornil na jiné prameny, podávám zde též ukázky ze zápisů Mokranjcových (č. 8 a 16), Manojlovičových (č. 10) a Djordjevičových (č. 30). —
Zápasy Makedonců s Turky a Řeky daly vzniku četným vlasteneckým písním, u nichž je pozoruhodno, že jsou většinou složeny v duchu pravých národních písní nejen co do tónin, ale hlavně co do složitých rytmů. Někdy se národní píseň jen slovně upraví, jako vidíme u písně č. 20, kde jsem k odvozenému textu připojil i text původní (kolující ostatně v četných různých obměnách).
V Praze, 15. června 1928.
LUDVIK KUBA.